Čtení na dlouhou chvíli 13. kapitola

Kamion stál u krajnice, kousek před vjezdem do areálu bývalé panelárny. Máša zaparkoval své auto na parkovišti naproti vjezdu a podal Paterovi klíče. „Já ho odvedu dovnitř do kanceláře a ty zatím koukni pod tabulku. Moc si od toho neslibuj. Pochybuju, že by to dělali s oběma auty, ale jistota je kulomet.“

Řidič kamionu spal, prošedivělou hlavu opřenou o rám dveří. Máša zabouchal a když řidič otevřel okno, ukázal mu odznak. „ Zdrávstvujte! Ja Máša. Jurij Josifovič. Major. Iz kriminalnoj policii.  Pogovoriť, možno?,“ spustil plynnou ruštinou.

„Možna.“ Řidič zavřel okno, vzal si mapu s dokumenty a vyskočil z kabiny. „Vinogradov, Valerij Tarasevič.“

„Povykládáme si raděj v kanceláři. Pojďte,“ zamířil Máša k vrátnici, aby  se zeptal na kancelář firmy Finewood.

Na posledních dveřích dlouhé chodby byl lepicí páskou připevněný arch kancelářského papíru  s názvem firmy. Zřejmě vytištěný na počítači. Máša zaklepal a otevřel dveře.

Bíle vymalovaná kancelář s moderním černým nábytkem. Půlkulatý stůl, počítač, regál s několika řadami pořadačů, pár skříněk, fax a telefon. Zelené linoleum na podlaze zřejmě pamatovalo staré časy. Ty zřejmě pamatovala i starší paní v brýlích, která právě vyplňovala jakýsi formulář. Z vedlejší kanceláře bylo slyšet ruský hovor.

„Kriminální policie. Můžeme mluvit se šéfem?“

„Vedle!,“ ukázala sekretářka tužkou na přivřené dveře.

Vedlejší místnost měla v rohových stěnách dvě okna. Oboje zamřížovaná. Zřejmě kdysi sklad. Zařízená byla stejně spartánsky, jako místnost sekretářky. V levém rohu stála v květináči obrovská palma. Vedle, v rohu mezi okny, mohutná sedací souprava, zřejmě pořízená z druhé ruky i s velkým konferenčním stolkem. Ten ale vůbec nemohl konkurovat obrovskému psacímu stolu v druhé polovině místnosti. Na stěně za ním stálo v polici několik ruských a německých slovníků a obchodní zákoník. Zbytek stěny zabírala velká mapa Ukrajiny. Neoholený hromotluk v rozhalené košili bez kravaty byl zřejmě pan ředitel, kterému tohle všecko patřilo. Seděl v koženém manažerském křesle za hromadami papírů, nakupenými po celém stole  a pilně se plynnou ruštinou zlobil do telefonu. Prázdnou rukou ukázal směrem k sedací soupravě.

Posadili se. Mlčky si vyslechli, že takhle se obchodovat nedá a s panem ředitelem už vůbec ne, a že cosi není pana ředitele starost. Když ještě dodal, že do té doby nezaplatí ani dolar, rozčilování zřejmě přineslo očekávaný výsledek. Intenzita hlasu pana ředitele poklesla o několik decibelů a konečně hovor několika přátelskými frázemi ukončil.

Když se postavil, Máša jej odhadl na dobrých sto dvacet kilo. „Vodička.“ Potřásl oběma hostům rukou a přisedl si ke konferenčnímu stolku. Máša mu ukázal průkaz. Pozorně si jej prohlédl a pak mocným hlasem u sekretářky objednal dvě kávy a čaj.

„Co pro vás můžu udělat, pane majore?,“ zeptal se.

„Když dovolíte, budeme mluvit rusky. Poslechl jsem si, že vám to taky nedělá potíže.“

„Ruština mi potíže nedělá. Rusáci jo,“ povzdechl si Vodička a přešel do ruštiny. „Promiňte, Valeriji Taraseviči, vy za to nemůžete,“ Vodička ukrajince s bohatýrským zachechtáním poplácal po rameni a znovu se Máši zeptal  na důvod návštěvy.

„Já se potřebuji tady pana Vinogradova na všelicos zeptat a nechtěl jsem to dělat na ulici. Když dovolíte, vyptám se ho tady. Můžete být klidně u toho. Vás se to přece taky týká.“

„Pane Vinogradove, je mi líto, co vašeho kamaráda potkalo. Přijměte mou soustrast. Teď bych rád, kdybyste mi zodpověděl pár otázek, protože my musíme o té havárii sepsat protokol. Už taky proto, že to bude vaše firma potřebovat pro pojišťovnu. Vaše firma má auta pojištěná, že?“

„Má, bez toho nás nepustí na Slovensko.“

„A vy sem jezdíte pravidelně?“

„Pravidelně. My nakládáme v lesích za Rachovem kulatinu tady pro gospodina a z Brna já pak odtud jedu do Znojma naložit umyvadla, teda všelijakou sanitární keramiku, víte, no a Váňa jede nakládat do Rakovníka kachličky. Všecko to vozíme do Užhorodu, tam má náš šéf  další firmu. A tak pořád dokola.“

„A jezdíte vždycky spolu?“

„Vždycky ne, jenom když se náhodou sejdeme. My se někteří každý měsíc točíme víckrát, máme kratší štreku, víte?“

Vodička se vmísil do hovoru. „Já mám ve smlouvě, že oni musí dodávat najednou padesát kubíků. Nebo násobek. To jsou minimálně dvě auta. A teď mne omluvte. Venku na mně čekají lidi. Třídíme kulatinu.“ Vzal si z psacího stolu blok a otevřel dveře. Za nimi nadporučík Patera právě ukazoval sekretářce odznak.

„Jen račte dál,“ ukázal Vodička do místnosti. „Už na vás čekají.“

Patera se podíval na Mášu, zakroutil hlavou a Máša pokračoval ve vyptávání.

„ A kudy to vlastně jezdíte, Valeriji Taraseviči?,“ zeptal se.

„To je pořád ta stejná trasa, víte? Ivanofrankovsk, nebo Rachov, Užgorod, hranice, pak po Slovensku až do vaší hranice, a potom v Brno. A pak do Znojma, no a zase nazpátek.“

„A do Brna jezdíte po dálnici?“

 „Po dálnici.“

„Ale proč jste naposled jeli přes Hodonín?“

Řidič si strčil do úst kostku cukru a upil přes ni ze sklenice hlt čaje: „Já jsem nejel přes Hodonín. Já jsem jel rovnou do Brna. Váňa jel přes Hodonín.“

„Ale proč?“

„Protože šéf nařídil. Já po dálnici do Brna, Váňa přes Hodonín.“

„A Váňa vám nikdy neřekl proč?“

„Protože šéf nařídil. Váňa musel vždycky v Hodoníně u jedné pumpy natankovat. A pak čekat, jestli se přihlásí nějaký člověk. A tomu měl dát obálku. Ale nikdo se nikdy nepřihlásil.“

„A Váňa vám neřekl, co v obálce bylo?“

„No, abych nelhal, koukli jsme se. Ona byla zalepená, víte? Tak jsme ji přiložili na rozsvícený reflektor. Byly v ní peníze.“

„Neříkejte! A co si o tom myslíte?“

„Víte, pane majore, vy žijete tady a my žijeme tam. A tam u nás je lepší moc nemyslet. Já jsem rád, že jsem dostal docela dobrou práci, to je tam u nás veliká vzácnost. A plat v dolarech. Skoro tolik, jako když jsem lítal jako pilot.“

„Vy jste lítal?“

„ Na Tučkách. Když se Aeroflot rozpadl, tak mne propustili.“

„Takže, Valeriji Tarasoviči, to je všecko. Děkujeme vám za pomoc.“

„Už můžu jít?“

„Samozřejmě.“

„Tak já pojedu. Šéf řekl, že mám naložit ten tahač a odvézt ho domů.“

„A jak se to váš šéf dozvěděl?“

„No, gospodin Vodička mu volal.“

„Jo tak…Víte kde ten motor stojí?“

„Gospodin Vodička mi to namaloval.“ Řidič se zvedl a podal Mášovi ruku. „Ta obálka, že jsme si ji prohlíželi, to do té zprávy pro pojišťovnu nemusíte psát, že ne?“

„Nebojte se, to bude v pořádku. To tam psát nebudeme. To nás vůbec nezajímá.“

Máša paní účetní poděkoval za kávu, zůstala nevypitá na stole, a společně vyšli před budovu.

Řidič ještě jednou pozdravil a zamířil k autu.

„Kde ses tak naučil rusky?,“ zeptal se Patera.

„Jo, kamaráde. Ty si nevzpomínáš, že jsme s nimi ještě před pár lety byli kamarádi? Vy už jste ve škole neměli ruštinu?“

„Já jsem na ni kašlal. Sice trochu rozumím, ale je to bída,“ řekl Patera.

„No a já ne! Já dokonce ještě dneska umím Leninův životopis jako když bičem mrská. Vytáhl jsem si Lenina u maturity.“

„No, dneska bych se s tím moc nechlubil,“ zakřenil se Patera.

„Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ zvedl Máša ukazováček.

„A kolikrát jsi teda člověkem?“

„No, s češtinou čtyřikrát. A domluvím se slovensky.“

25

Proti nim, naproti kancelářské budově,  stála řada obrovských betonových hal, kdysi zřejmě plných panelů. Dnes byly prázdné, jen v jedné stál hned na kraji ukrajinský návěs s kulatinou.

Na vrcholku nákladu vazač v zelených montérkách mrštně paličkou zatloukal do klády ocelové kleštiny, visící z háku portálového jeřábu. Ustoupil opatrně stranou, mávl rukou a jeřábník kládu pomalu zvedl. Jeřáb se rozjel a nesl ji na druhý konec haly.

Tam stál pan ředitel Vodička. Kláda pomalu klesala a jeřábník ji zastavil tak, aby na ni Vodička ze všech stran dobře viděl. Ten si ji pozorně prohlédl, ukázal rukou a jeřábník kládu položil na jednu z hromad.  Kleštiny se vysmekly z kůry, vyjely do výšky a jeřáb rachotil nazpět. Vodička se sklonil ke kládě a na jejím čele si přečetl číslo na žlutém štítku. Pak kládu změřil a všecko si zapsal do notesu.

„Tak co, už jste skončili?,“ zahulákal.

Oba policisté došli až k němu. „Děkujem za pomoc,“ řekl Máša. „Poslouchejte, to už jsem dlouho neviděl, aby ředitel pracoval vlastníma rukama.“

„Ty klády se musí roztřídit podle jakosti. A to si dělám sám. Tím si vydělávám na chleba.“

„Kolik vás ve firmě vůbec je?“

„Tři…Pozor!,“ odstrčil Mášu bokem a shora se snesla další kláda… „Kolega je většinou na Ukrajině, on je taková trampská povaha, a já na cestování moc nejsem. A účetní je třetí ve spolku.“

Všiml si, že Patera se podíval nahoru na jeřábníka v kabině.

„Ty chlapy si najímám jenom když přijde kulatina. A na nakládku. Když vagonujeme.“

„Takže vy nakupujete kulatinu a prodáváte ji dál?“ zajímal se Patera.

„Jo. Z Podkarpatské Ukrajiny. Speciální dříví. Počkejte“… Ukázal jeřábníkovi rukou a ten s další kládou popojel nad poslední, nejmenší hromadu vzadu u stěny. „Tohle bylo rezonanční dříví. Na hudební nástroje,“ vysvětlil Vodička

„To je smrk, ne?, zeptal se Patera.

„Ano. Taky kupujeme javor, ale málo. A jenom v zimě.“

„Kolik toho celkem nakupujete?“

„V sezóně taky dvacet dodávek za měsíc. Někdy i víc. Vždycky tak od října do dubna.“

„A co zbytek roku?“

„Šest neděl máme dovolenou a po ten zbytek roku nakupujem řezivo. Ale to je všecko na dlouhý povídání. Jestli máte čas, tak počkejte, až to složíme.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Ještě dvanáct klacků—tak půlhodinku. Víc ne.“

„Tak my si zatím sedneme venku na slunko,“ otřásl se Máša chladem. V hale, do které nikdy slunce ani nenakouklo, bylo i brzy po poledni nepříjemně chladno.

Posadili se na starý betonový překlad před vedlejší kójí a Máša Paterovi zopakoval co vypověděl řidič.

Patera se zády opíral o betonovou zeď, se zavřenýma očima pozorně naslouchal s tváří nastavenou slunci.

Máša skončil svůj monolog, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a rozhlédl se.

Uvědomil si, jaké je v tomhle obrovském areálu panelárny ticho. Tady, kde před pár lety pracovaly možná stovky lidí, dnes hučel jen ten jediný portálový jeřáb. I ten se za chvíli zastavil a ozval se sonorní Vodičkův hlas, zesilovaný ozvěnou v hale: „Zameťte ještě tu podlahu na vleku a padla, chlapi! Další šichta v pondělí ráno. Přijedou Němci.“ Vyšel před budovu a odmetal rukou kousky kůry, které se mu zachytily na nohavicích kalhot.