Čtení na dlouhou chvíli 17.kapitola

Když se vrátil, vládla v obou kancelářích napjatá nálada. Sojka se mračil a přemýšlel za svým stolem, Špaček si v duchu znovu probíral všecko, co zatím věděli a nervózně si k tomu bubnoval prsty na okno, Čížek ryl tentokrát tužkou do bloku jedním tahem labutě.

Máša si sedl na volnou židli u Skřivánkova stolu a podíval se na hodinky.

„Za chvíli by tu mohli být zpátky z Hodonína.“ Ticho v místnosti rušilo jen Špačkovo bubnování. Znělo jako pohřební pochod.

„A byl to Čokl!“ bouchl najednou Sojka do stolu. Nikdo mu neodporoval a tak se Sojka mlčky mračil dál.

Pak mu v kapse zazvonil telefon. „Slyším,“ houkl.

Poslouchal a tvář se mu rozjasňovala. „Ne, nekecá. Pusťte ho!“

 „Představte si, pánové, že Pavel s Otou právě sbalili Čokla na Lidické. Prej jim na křižovatce vběhl rovnou do auta. Mysleli si, že nám utek´!“

Oběma kancelářemi se rozlehl hurónský řev a napětí zmizelo jako kouzelným proutkem. Špaček s rukama nad hlavou předváděl indiánský taneček a křičel, aby přehlušil řehot ostatních: „Já jsem zapomněl odvolat to pátrání. Doufám, že toho hajzla seberou ještě aspoň pětkrát, než dojede domů!“

Do Sojky vjel nový život: „Tak je odvolej a vyžádej na něj sledovačku. Hned! Na čtyřiadvacet hodin a na furt. Ten blbec musí litovat, že z toho kriminálu vůbec lezl ven!“

 „Špačku, pojď se mnou!,“ řekl Máša tvrdě, otočil se a vyšel ze dveří. Přivolal výtah a vůbec se nepodíval, jestli jej Špaček následuje.

Vyjeli mlčky nahoru a Máša odemkl dveře své kanceláře. Nechal Špačka vejít a dveře za sebou zavřel.

„Sedni si,“ ukázal na židli vedle stolu a sám se postavil k oknu, podíval se do ulice, otočil se zpět a opřel se oběma rukama o parapet.

„Co to bylo s tím Čoklem?“ Otázka zněla jak pomazaná medem.

Špaček si natáhl nohy před sebe, překřížil je v lýtkách a vrazil si ruce do kapes.

„Co by bylo? Naštval mě! Hajzl! “ Zarputile se díval na špičky svých bot.

„Víš v čem je tvůj problém? V tom, že si myslíš, že když jsi policajt, tak jsi něco jako Pánbůh. Takovejch jako ty jsem už zažil hodně. A většina z nich se dožila toho, že najednou byli hovno v trávě. Díky té bohorovnosti.“

Špaček se chystal něco říct, ale pak si to rozmyslel. Jen zarazil ruce hlouběji do kapes.

„Právě na takové je tady služební řád. A všelijaké zákony. V jednom z nich se píše, že ti kdokoliv smí věšet na nos cokoliv. Kdybys byl soudce a měl Čokla ve šraňkách pod přísahou, to by bylo jiný kafe. Protože tam platí zase jiné zákony. Ale ty jsi obyčejnej policajt. Kterej navíc zřejmě na zákony kašle. A k tomu jsi ještě tak blbej, že mlátíš občana, který je pozván k podání vysvětlení. A navrch před svědky. Takže z toho může být disciplinárka jako hrom. A kdyby se toho chytly noviny, tak nazdar kašpar!“

„Byl tam jenom Čížek. A ten mě neshodí.“

„Kde žiješ? Ty si myslíš, že jsme tady vybraný spolek slušně vychovanejch a vysoce morálních strážců pořádku? Kdyby ti páni slíbili postup, nebo ti trochu přišlápli kuří oko, ty bys Čížka klidně shodil, ani bys okem nemrk´, že jo?! Tak kde bereš tu jistotu, že by se Čížek případně zachoval jinak?“

„Koukám, že ty bys mě případně klidně shodil taky, ne?!“ vyjel Špaček vztekle.

Máša vyklepl z krabičky cigaretu, zapálil si a krabičku hodil na stůl. Zamyšleně se na Špačka podíval, zakroutil nad tou blbostí hlavou  a klidně řekl: „Asi jo, máš pravdu. Kdybych u toho byl a kdyby se mne na to oprávněná osoba zeptala, tak ano. Ale z jiného důvodu, než ti ostatní možní.“

Pomalu přešel ke Špačkovi a posadil se vedle něj na roh stolu.

„Protože já si ještě pořád myslím, že být policajtem je vysoce zodpovědné povolání. Být policajt, to je o morálce. Když policajt nemá morálku, není o nic lepší, než ti lumpi tam venku. A ti lumpi to velice rychle pochopili. Proto taky si dneska na policajta otvírá hubu každý, kdo ji má. Pánaboha se přestali bát už dávno a teď už se nebojí ani policajtů. Protože ví, že mezi policajty je stejná pakáž, jako oni sami. Že jeden se dá koupit za tisícovku, jiný za balík, ale koupit se dají oba.

A když náhodou narazí na někoho, kdo se koupit nedá, tak s ním zametou, nebo ho rovnou smažou. Nebo se o to aspoň pokusí.

A teď zpátky k tomu, nač ses ptal: Jo, klidně bych tě potopil. Protože jsem pevně přesvědčen o tom, že lidi, kteří se chovají jako ty a kašlou na zákony, nemají u tohohle spolku co dělat. Dneska se vykašleš na předpis, že nemáš nikoho mlátit, zejtra se vykašleš na to, že nemáš brát úplatky!“

Špaček vztekle vstal ze židle a stál teď pár centimetrů od Máši, který jej o hlavu převyšoval.

„Tak já ti taky něco řeknu, ty svatej spravedlivej,“ syčel vztekle Mášovi do obličeje. „Každej v tomhle státě na zákony sere. Jedinej zákon, kterej platí, je zákon džungle. Mně hrozíš za jednu facku disciplinárkou, protože je na to zákon, a ti venku na veškeré zákony kašlou! My za pár pětek nastavujeme krky, každej drban si do nás může bouchnout a ty tady vykládáš o morálce!“

Jako by ze Špačka najednou všechen ten nahromaděný vztek vyprchal. Napjaté svaly povolily a Špaček se znovu posadil.

„Podívej se, kolik si nahrabali všichni ti panáci nahoře! Berou ze všech stran všema deseti. Kde tam máš tu tvou morálku?  A policajt, kterej od šmejda vezme pětikilo, ten aby se klepal strachy, že to praskne!“

Špaček se podíval nahoru na Mášu, který ještě stále stál tam, kde doposud a pak unaveně řekl: „Já jsem ještě nikdy od nikoho nic nevzal. Protože mi doposud nikdo nic nenabídl. Ale už jsem mockrát přemýšlel o tom, co bych udělal, kdyby k tomu došlo.“

Máša típl zbytek cigarety v popelníku a opřel se rukou o stůl.

„Tak o tom popřemejšlej ještě jednou. A když se rozhodneš že budeš brát, tak napiš výpověď.“

Špaček se zvedl a už klidně, potichu, řekl: „Mluvil bys taky tak, kdybys neměl ty prachy co máš?! Kdybys počítal peníze od výplaty k výplatě jako my všichni? Všichni víme, jak po tobě panáci nahoře jdou! Kde bys byl, kdybys ty peníze neměl, he?“

Máša suše řekl: „Ale já je mám!“

Na tenhle argument nenašel Špaček odpověď. Vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

 Skřivánek a Patera se vrátili z Hodonína a teď spolu s  Čechem seděli v Mášově podkrovní kanceláři.

Slunko hřálo a otevřeným oknem prohřívalo chladnou kancelář. Už čtrnáct dní se v budově  netopilo.

„Ta pumpařka právě neměla službu, museli jsme za ní zajet domů. Je si na sto procent jistá, že ten Martin Sýkora u ní nikdy u pumpy nebyl. Tamten vypadal úplně jinak. Především nejméně o deset let mladší, a nenosil brýle. A byl blonďák ostříhaný nakrátko, zatímco tenhle má delší vlasy, byl hubený a tenhle má naducanou papulu,“ poklepal Patera prstem na fotografii na stole.

„Ale auto mu podle evidence patří,“ řekl Čech. „Takže je buď někomu půjčil, respektive prodal a nepřepsal, nebo je někde nechal stát a někdo si je vypůjčil.“

„Možná,“ řekl Skřivánek. „Když má teď mercedesa, tak se asi o žigulíka už moc starat nebude.“

„Je pátek,“ řekl Čech, „tak my si zajedem do Prahy, aspoň se taky jednou ukážem rodinám,  a v pondělí si za panem Sýkorou zajdeme.“

„Co můžeme udělat jiného? Bez toho chlapa z žigulíka se dál zřejmě nepohneme. My si tady zatím zařídíme sledování těch ruských kamionů. Pan ředitel Vodička sice říkal, že sezóna s kulatinou skončila, ale bude teď obchodovat s řezivem, takže pašování snad bude fungovat dál.“

„Pokud se pantáti na Ukrajině neleknou.“

„Čeho by se lekali? To vyšetřování kolem bouračky je přece při smrťáku normální. A bankovky taky určitě došly kam patří. A o tajné schránce nikde nepadlo ani slovo.“ Máša se podíval na hodinky: „Když vás dva hodím na nádraží, tak možná stihnete rychlík na Prahu. Ale to byste se už nesměli stavovat v hotelu.“

„Kartáček na zuby a holení tam na nás můžou do pondělka počkat,“ řekl Čech a všichni vstali.

Opřen lokty o parapet okna se Skřivánek díval na ulici, dokud ti tři nenastoupili do auta, stojícího na protějším chodníku. Objevila se Čechova ruka a připlácla na střechu maják.

Ten se rozblikal, Máša zatroubil a jeho auto se vecpalo do mezery v proudu vozidel, která vznikla, když řidič jakéhosi nového Forda zděšeně zabrzdil. Za ním po celé ulici začaly kvílet brzdy a všichni troubili o sto šest.

„Právě tě asi tak sto lidí poslalo do prdele“, komentoval Mášův manévr  Patera