Čtení pro dlouhou chvíli 18. kapitola

Máša se v lehátku na zahradě vyhříval na dopoledním slunci. V druhém lehátku si v jakémsi odborném časopise četla  doktorka Mašková. Na stolku mezi nimi stály dvě sklenice a ve džbáně, do poloviny plném džusu, se pomalu rozpouštěly kostky ledu.

Listí hustého živého plotu tlumilo zvuky ze sousedních pozemků a uzavíralo zahradu před okolním světem. Přesně tak si to Máša představoval, když si pro stavbu domku vybral právě tento pozemek. Myslel si tenkrát, že dvanáct set čtverečních metrů je právě ta správná velikost pro klidné bydlení. Dnes už si to nemyslel. Se závistí naslouchal, jak soused za plotem obchází se sekačkou svých pět set metrů minus dům, bazén a garáž. Kdyby dnes ráno nepřijela Hanka, byl by teď sám obcházel s vrčící mašinou vlastních tisíc metrů. Takhle se sekání odkládá na večer, popřípadě, jestli Hanka dnes neodjede do Brna, někdy na později. A s tou příjemnou představou Máša na jarním sluníčku usnul.  

Doktorka Mašková zavřela časopis a upustila jej do trávy. Nechala paže viset podle lehátka a hleděla do zahrady. Ráda se dívala do zeleně. Tím víc, že v Brně jí chyběla. Připomínala jí maminčinu zahradu se záhony květin a ovocné stromy kolem domu ve Vyškově, obsypané každý rok touhle dobou květy. Přitom nic takového v téhle zahradě nebylo. Jen obrovská plocha trávníku, ten už nutně potřeboval posekat a určitě také pohnojit, v horním rohu, směrem k lesu, tři borovice, zatím ještě malé, ale tak blízko u sebe, že je za pár let bude Máša muset stejně vykácet, a tmavozelená stěna habrového plotu všude kolem dokola.

Jedinou ozdobou byly tři oranžové rododendrony, nádherně kvetly právě uprostřed trávníku. Máša jí kdysi řekl, kolik pytlů rašeliny nasypal do jámy, než je zasadil. Přesto, až květy opadají, zeleň listů pak zmizí v zeleni okolí. Jednou se Máši zeptala, proč si vybral právě rododendrony. Dozvěděla se, že mu zahradník přísahal, že se během let  rozrostou do obrovské šířky a o to méně trávníku pak bude muset Máša sekat.

Mašková měla práci v zahradě ráda. Máša by ji určitě nechal aby si tady dělala co se jí líbí, ale ona sama neměla zájem. Tohle nebyla její zahrada a když to takhle jemu vyhovuje, je to jeho věc.

V domě zazvonil telefon. Teprve když se Máša nepohnul si uvědomila, že usnul.

„Vstávej, Šerloku! Telefon!“

Promasíroval si rukama obličej, vstal a bos se šoural k otevřeným dveřím obývacího pokoje.

„Vidíš to!,“ bručel, „vždycky, když je mi blaze, začne zvonit telefon!“

„Slyším,“ zabručel.

Na druhém konci drátu byl kapitán Čech.

„Dej mi deset minut,“ řekl Máša a položil sluchátko.

„Hani, půjčím si tvoje auto, můžu? Stojíš mi v cestě. Jenom si zajedu k  Balhárkové zatelefonovat.“

„Jen mi ho, prosímtě, nikde neodři,“ natáhla ruku po džbánu se šťávou.

Věděla, že Máša je přesvědčen, že jeho telefon odposlouchávají a proto různé tajemné hovory vede z telefonu paní Balhárkové. A také věděla, že když Máša telefonuje od paní Balhárkové, tak dnešní noc skoro s jistotou bude spát sama.

S paní Balhárkovou se Máša seznámil nedlouho po tom, co se do nového domu nastěhoval.

Už se pomalu stmívalo a právě si připravoval večeři, totiž skládal na talíř pár koleček salámu, trochu sýra a zbytek lososa z plechovky, když někdo zazvonil.

U branky stála starší, už trochu šedovlasá paní, spíš menší, trošku při těle, jak vesnické ženy často bývají, v keprových květovaných šatech a bílé zástěře, jak je vesnické ženy často nosí.

„Dobrej večír,“ zavolala. „Mohla bych s váma mluvit?“

„To víte že jo, matko,“ řekl bodře Máša a otevřel jí branku, „pojďte do kuchyně, jestli vám to nebude vadit. Zrovna si chystám večeři.“

Babka jej mlčky následovala.

„Dáte si se mnou trochu piva?“ nabídl jí židli.

„Já pivo nepiju. Když tak kafe. S mlíkem.“

„To taky mám,“ zapnul konvici s vodou.

Než nasypal do hrnku kávu, babka mrskla pomněnkovýma očima po kuchyni a pak si pozorně prohlédla Mášovu večeři. Dřív, než ji stačil uklidit do ledničky.

„Když je člověk svobodnej, tak to se ani doma pořádně nenají,“ ukončila průzkum.

„A jakpak vy to víte, teta, že já jsem svobodný?“ postavil před ni hrnek s kávou a z lednice přinesl krabičku se smetanou.

„Tady jsme na dědině, synku, tady se ví všecko. Taky, že jste policajt. Proto jsem tady. Já potřebuju pomoct.“

Máša se posadil ke stolu naproti ní a nalil si do sklenice trochu piva.

„Copak vás trápí?“

„Cigáni,“ vyhrkla babka, „teda jako tydlety Rómové,“ opravila se. „Já bydlím za kostelem, takhle ke hřbitovu, a za barákem mám zahrádku, pak je plot a za ním štráfek pole. A na tom poli já mám jednu třešni, tu sázel eště nebožtík manžel a každej rok tam sázím pár řádků brambor, a rajčata, kedlubny, vokurky, mrkev, zelí, co holt je tak v kuchyni třeba. A ti cikáni mi to tam každej rok plundrujou. Už mi tam zase přes noc vybrali polovic brambor. Vypadá to, jako by tam řádily divoký svině. Tak jsem za váma přišla, jestli byste jim to nějak nemohl zatrhnout, když jste u policie takovej velkej pán, tam v Brně.“

Máša se srdečně rozesmál. „Matičko zlatá, takovej velkej pán, jak vy si myslíte, já v Brně nejsem. A tohle my policajti  řešit nemůžem. S tím musíte na vašeho starostu. Ten by je měl předvolat před komisi.“

„Pchá!“ zamávala rukama ve vzduchu. „Ten s nima taky nic nesvede. Ani četníci ne, za těma jsem byla až v Rosicích. A víte co mi řekli? Že oni jsou na ně taky krátký. Že dneska je jiná doba.“

Vypila skoro polovinu hrnku a otřela si hřbetem ruky ústa. „A ten jeden, takovej rozumnej, mi pak venku poradil, že když ty fakany cigánský načapám, tak o ně mám přerazit hůlku. To prej na ně platí. Jenže co já, stará osoba, že jo? Voni mě pak třeba zmlátěj a ještě mě budou tahat po soudech.“

„Poslyšte, paní…jakpak se vlastně jmenujete?“

„Balhárková, prosím. Emílie Balhárková.“

„No, paní Balhárková, já vám nic nemůžu slíbit, ale pokusím se vám nějak pomoct. Ovšem když to nevyjde, tak se na mne nesmíte zlobit. Oni ti četníci v Rosicích měli pravdu. Dneska jsou jiné zákony. Dneska už to není jak to bývalo. Buch,buch, buch—a hned byl na chvíli klid. Jakpak se ti Romové jmenují a kde bydlí?“

„Nějakej Mesároš. Říkají mu Gejza. Von kopával v Brně kanály. Ale teď je nezaměstnanej. Tak si chodí na vejbor pro podporu. Vo barák se nestará, zahradu má celou zarostlou, a místo aby si tam něco sami vypěstovali, tak ti jejich fakani šmejdí po cizím. A bydlej až na konci dědiny, co se jede do Rosic. To snadno poznáte, ten jejich barák je nejhorší barabizna ve vsi.“

Dopila kávu a vstala od stolu. „Tak vám pěkně děkuju i za to kafe. Bylo dobrý.“

„Vařit moc neumím, ale kafe dělám nejlepší ve vsi,“ doprovodil Máša babku až k brance.

Zamyšleně snědl večeři a nedopitou sklenici piva vylil do dřezu. Opláchl talíř a příbor, ve spíži vybral láhev vína a ze zásuvky v obývacím pokoji karton cigaret. Oblékl si bundu, láhev a cigarety nacpal do kapes a vyvezl auto z garáže.

Ten domek byla skutečně barabizna. Nakolik to byla ruina už před tím, to se poznat nedalo, ale nový domácí pán ji zřejmě nijak nezvelebil. Nepořádek v zarostlé předzahrádce mluvil za všecko.Vrátka v plotě chyběla, takže se nemusel obávat, že při jejich otevírání celý plot spadne. Po plochých kamenech obrostlých pošlapaným pýrem došel ke dveřím a zabouchal.

„Kdo to je?“ ozvalo se po chvíli.

„Policie!,“ houkl odborně Máša.

Chvíli bylo ticho, pak se otočil klíč v zámku a dveře se pomalu otevřely.

V chodbě byla tma, světlo zezadu, z otevřených dveří do místnosti, vytvářelo z postavy pouhou siluetu.

„Vy jste pan Mesároš?“

„Ano.“

 „Major Máša. Kriminální policie. Jdu si s vámi promluvit.“ Vytáhl z náprsní kapsy průkaz a otevřel jej. Pouliční lampa svítila na druhé straně silnice o dobrých dvacet metrů dál, takže v soumraku Mesároš stejně nemohl poznat, jestli mu Máša neukazuje jízdenku na autobus. Ale poučen zkušenostmi, usoudil, že bude jistější uznat to co neviděl za dostačující.

„Poďtě tu ďalej!“

Máša vešel a Mesároš za ním zase pečlivě zamkl.

Ze stropu visela v kuchyni na dvou drátech slabá žárovka bez stínidla. Uprostřed, u dlouhého stolu přikrytého čistým bílým ubrusem, sedělo pět dětí a  všecky si vykulenýma černýma očima Mášu mlčky prohlížely. U stěny stála nesmyslně moderní kuchyňská linka, vedle ní na starém sporáku na uhlí paní domu zřejmě připravovala večeři. Prohlédla si Mášu a beze slova zase hlavu otočila. V pravém rohu stála pečlivě ustlaná postel s květovaným přehozem. Na doběla vymytých prknech podlahy dva čistě vyprané běhouny z motaných hadrů, jaké vyrábějí slovenské babky na Kysuci. Zbylý kout vyplňovala masivní, poněkud odřená sedací souprava. Mesároš mávl rukou a děti se na ni opřekot přestěhovaly. Mlčky se usadily pod barvotiskovým obrazem Ježíše, elegantně držícího v ruce vlastní srdce.

„Sadnitě si, pán major.“ Posadili se, Mesároš naproti němu  složil mozolnaté ruce na stůl. „Ťažko sa žije, pán major,“ řekl. A v místnosti zase zavládlo smutné, napjaté ticho.

„Nejsem tu služebně. Přišel jsem k vám na návštěvu,“ postavil na stůl láhev vína a z druhé kapsy vytáhl karton cigaret. Myslel si, že se tím to podivné napětí, které všude kolem sebe cítil, uvolní, ale pochopil, že teď naopak ještě zhoustlo. Připadal si jako ve špatném panoptiku voskových figurín. Děti za jeho zády určitě seděly jako sochy, nepohnul se ani Mesároš naproti, jeho mozolnaté ruce dál ležely bez hnutí na bílém ubruse, dokonce i žena u sporáku přestala míchat v hrnci večeři.

Máša si původně představoval, že si s Mesárošem rozumně promluví, ale teď už jenom chtěl celou věc co nejrychleji ukončit a odejít.

„Pán Mesároš,“ řekl potichu, jako by jen nahlas přemýšlel „paní Balhárková, ta za kostelem, to je moje velice dobrá známá. Někdo jí tam už zase ukradl z pole brambory. A protože vy jste tady nejstarší z celé rodiny, přišel jsem vás požádat, abyste řekl vašim známým, aby napříště pole a dům paní Balhárkové nechali na pokoji. A jí aby se vyhýbali velkým obloukem. Jinak bych já vám nijak nemohl pomoct, kdyby vám sem nějací lumpové, třeba ti plešouni v černých kanadách, přišli vytlouct okna. Dobrou noc.“

Nečekal na odpověď, vstal, sám si odemkl vchodové dveře a s úlevou vyšel na ulici. Když nastupoval do auta, v domě bylo stále ještě hrobové ticho.

Třetí den večer zvonila paní Balhárková u branky. Tentokrát s košíkem, zakrytým utěrkou, v ruce.

Posadila se v kuchyni na stejnou židli jako minule a košík postavila před sebe na stůl.

Máša mlčky nasypal do dvou hrnků kávu a nalil do konvice vodu.

Zatím, co čekal, než se voda začne vařit, opřel se zády o pracovní desku a usmál se: „Tak to asi dobře dopadlo, co?“

Paní Balhárková se rozzářila a sepjala ruce na prsou. „Voni mě dokonce uctivě zdraví, představte si to! Všichni! A ten Mesároš přede mnou smeká klobouk! Všichni v dědině jsou z toho trop!“

„No, poslouchejte,“ zvážněl Máša, „ ale ne abyste to dávala ve vsi k lepšímu! S váma to vyšlo, ale nemůžu dělat anděla strážnýho celé vsi.“

„Ježíšku, to ne!,“ dušovala se Balhárková, „to se nemusíte bát, pane majore. Šak už se mně Mařa, to je sousedka, víte, včera vyptávala. Ale já jsem jí řekla, že to je určitě tím, že jsem se každou neděli modlila k svatýmu Tadeáškovi.“

Máša nalil vodu do hrnků a postavil je spolu se smetanou a cukrem na tác. „Půjdem si sednout vedle.“ Vybalancoval tác na dlani, druhou rukou roztáhl posuvné prosklené dveře a rozsvítil v obývacím pokoji.

Velikost místnosti babku nepřekvapila. Byla ze statku a sama v takových vyrůstala. Ohromil ji mohutný starožitný nábytek a množství obrazů a knih.

Posadila se na okraj křesla a košík si postavila na klín. Máša před ni posunul hrnek s kávou. Všiml si jejího překvapení: „To je všecko po tátovi.“

Balhárková si uvědomila proč přišla, stáhla s košíku utěrku a podala jej Mášovi.

„Přinesla jsem vám pár koláčů, pane majore. Tadyhle ty jsou s mákem, tyhle jsou tvarohový a tady ty povidlový. Ať vám chutnají.“

Vypadaly tak lákavě, že Máša neodolal a hned se do jednoho tvarohového zakousl. „To jste mi teda udělala radost, paní Balhárková. Domácí koláče jsem nejedl už dlouho. Vlastně co umřela moje babička. Ale ta pekla většinou buchty.“

Babka mlčky pozorovala jak mu chutná a žmoulala okraj zástěry.

Máša žvýkal další koláč a pobaveně se na ni díval.

„Vy mi ještě něco chcete říct, ne?“ a zapil kávou sousto.

„No, víte, pane majore, vy ste tenhleten svobodnej mládenec, tak já jsem si myslela, že byste moh´ potřebovat, aby se vám tady o ten barák někdo postaral, když vy jste pořád od rána do večera v luftě. Jako na revanš, víte? Já jsem taky sama, děti nemám, doma práce taky tolik není, tak jsem si myslela, že bych vám sem občas zašla. Uklidit a co je tak v domácnosti potřeba.“

„To tady mám takový nepořádek?“ křenil se Máša.

„To ne, na to že jste mužskej to tady máte docela čistý, ale ženská je ženská. Tamhle ta chudák kytka by potřebovala přesadit, prach se taky musí utírat, a okna už taky potřebujou umejt.“ Zažloutlé záclony přešla mlčením.

Máša si vybral z košíku další koláč. Žvýkal a zkoumavě hleděl paní Balhárkové do fialkových očí. Ta pohledem neuhnula. Jen dál mozolnatými prsty žmoulala okraj zástěry.

Máša se rozhodl: „Tak pojďte, já vám to tady všecko ukážu.“

Bez komentáře nakoukla do ložnice s nedbale ustlanou postelí, prohlédla si koupelnu a pokoj pro hosty. „A kde máte smetáky a kýble?“ zajímala se.

Kriticky si prohlédla obsah komory a pak se rázně vrátila do obývacího pokoje.

„Špajz je kde?“

Těch pár konzerv na policích nechala bez komentáře. „No jo. Pití plnej regál. Ale k jídlu vám budu muset nakoupit.“

V obývacím pokoji se znovu posadila do křesla. „Tak to já bych snadno zastala, pane majore. Jenom se musíme domluvit, kdy sem mám chodit.“

Máša přinesl ze zásuvky v psacím stole klíč.

„Tady máte klíč od domu a choďte si sem kdy chcete.“

Balhárková na něj vytřeštila oči. „To jako sem mám chodit i když nebudete doma?“

„A jakpak jinak byste sem chodila? Vždyť já přijedu jednou v pět a jindy až ráno.“

Balhárková uznala, že má pravdu a strčila klíč do kapsy. Složila ruce do klína a chvíli mlčky seděla se skloněnou hlavou. Pak, jako by si konečně sama pro sebe něco rozhodla, položila ruce na stůl. „Tak já už pomalu půjdu. Ten košík nechte v kuchyni. Já si ho pak odnesu.“

„Počkejte,“ zvedl Máša prst, „ještě jsme se vůbec nedohodli co za to.“

Babka se na něj nejistě podívala. Na tuhle větu čekala,  přemýšlela  o odpovědi celý den. Původně uvažovala, že řekne čtyři a sleví na tři, ale teď se rozhodla, že to zkusí obráceně.

 „Já myslím, že dva tisíce by byly tak akorát. A já bych vám tady uklidila, umyla nádobí, vyprat, vyžehlit, převlíct postele, to by bylo všecko v tom.“

Máša přinesl peněženku a položil před babku pět tisíc. „Vy jste z moc lacinýho kraje, teta. Ode dneška takhle, každého dvanáctého. Budu vám je nechávat tady na psacím stole.  Ale budete mi taky vybírat schránku.!“

Balhárková chviličku zůstala bez hnutí, ale pak bankovky obdivuhodně rychle zmizely v její kapse a na tváři se jí objevil úsměv. Dopadlo to líp, než si myslela.

„Nebojte se,  pane majore. Já vám to tady budu držet v cajku. Uvidíte, že budete spokojenej. Ale teď už vopravdu pudu,“ vstala rozhodně z křesla.

„Jenom jsem ještě chtěl říct, abyste si tohle nechala pro sebe! Nikomu ani muk! Ono to takhle vlastně není moc košer. Já bych vás vlastně měl přihlásit jako hospodyni a měly by se z toho zaplatit daně.“

„Daně?! Já budu mlčet jako hrob a žádný daně platit nebudem!“ prohlásila rezolutně paní Balhárková. „To tak! Aby je rozfrcali, jako všecko!“

Když Máša zavřel za novou hospodyní dveře, cestou do pokoje přemýšlel, co babka asi všecko namluví tetkám ve vesnici, až se jí budou vyptávat.

Ještě žvýkal kousek štrůdlu, který paní Balhárková před chvílí vytáhla z trouby, když telefon v chodbě zazvonil. „Jo,“ řekl Máša do sluchátka a olízl si prsty.

„Ten náš kamarád se ztratil. Včera dopoledne mu někdo zavolal. A on hned potom vlezl do Mercedesu a odjel. Prý možná na chatu. Ale tam obvykle jezdívá jen jednou za měsíc. A naposled tam byl minulý týden.“

„Takže ty si myslíš, že bychom ho tam měli navštívit?“

„No, na škodu by to nebylo. Třeba tam uklízí.“

Máša se podíval na hodinky.

„Mohl bych přijet tak nejpozděj v jednu.“

„Fajn. Počkáme na tebe ve Formance. Víš kde to je?“

„Ta napravo před mostem?“

„Přesně.“

„Myslíš, že bude dusno?“

„Možná jo. Spíš bych řekl, že jo.“

„Tak mezi půl jednou a jednou. Čau.“

Položil sluchátko a nakoukl vedle do kuchyně: „Musím si někam zajet, teta. Asi se vrátím pozdě. Kdyby mne někdo sháněl, tak nevíte kam.“

„Počkejte, pane doktore. Dám vám s sebou ještě kousek štrůdlu! Zase určitě nebudete obědvat!“ dodala vyčítavě. „Tohle si vemte všecko,“ nakrájela polovinu štrůdlu a zabalila kousky do kusu alobalu, „paní doktorce tam potom zanesu sama.“

Od té doby, co se na jedné obálce z Mášovy pošty dočetla, že Máša je JUDr, začala mu říkat pane doktore a nenechala si to vymluvit.

Máša zaparkoval červené Clio na trávníku vedle příjezdové cesty a otevřel garáž. Z jedné zásuvky ve skříňce na nářadí vzadu u stěny naházel do igelitové tašky pár věcí, tašku  dal do kufru, vycouval s bavorákem před garáž a nechal běžet motor, aby se zahřál.

V šatně si vybral seprané texasky, oblékl si je a přes košili si natáhl řemení od podpažního pouzdra. Odhrnul v rohu u stěny koberec a z trezorku zabetonovaného v podlaze vytáhl Berettu. Strčil do pažby zásobník a zkontroloval pojistku. Zasunul pistoli do pouzdra a oblékl si černou koženou bundu.

V obývacím pokoji vzal ze zásuvky psacího stolu průkaz, strčil jej do náprsní kapsy a zatáhl zip. Mechanicky sáhl po mobilním telefonu, ale pak jej zase položil na stůl.

Vyšel otevřenými dveřmi do zahrady. „Hani, musím pryč! Balhárková ti za chvíli přinese kus štrůdlu.“

Mašková si posunula sluneční brýle na čelo a zkoumavě si Mášu prohlédla.

„Dávej na sebe pozor, Šerloku!, řekla vážně. „Jak vidím, jedeš na golf! Tak ať tě někdo netrefí míčkem!“

Tohle se Mášovi na jejich vztahu líbilo. Přes všecku intimitu mezi nimi si zachovávala svoje soukromí a nevrtala se v tom jeho. Poslal jí za to vzduchem polibek.

Zavřel garáž, nasedl do vozu a na vedlejším sedadle si rozbalil balíček se závinem. Vycouval na silnici a zmačkl elektronický ovladač vrat. Počkal, až se brána zavřela, ukousl si kus štrůdlu a pomalu se rozjel.