Čtení na dlouhou chvíli 19. kapitola

Když má řidič ve voze speciální rádio kterým se dá odposlouchávat i policejní rádiový provoz, může jet poměrně bezpečně a svižně. Na dálnici musel zpomalit jen třikrát, takže u Formanky zastavil krátce před jednou.

Čech s Paterou seděli hned u okna a jak jej uviděli, vstali.

Opatrně, aby nerozsypal zbylé drobky, zmačkal Máša alobal který zůstal vedle na sedadle po svačině od paní Balhárkové a vmáčkl vzniklou kouli do boční kapsy dveří. Spustil okénko a sáhl do kapsy pro cigarety. Když je nenašel ani v druhé kapse, uvědomil si, že je zapomněl i se zapalovačem na stolku v zahradě.

„Kdo nekouří, žije zdravě,“ pochválil se rezignovaně, právě když Patera otevíral dveře auta. Natáhl ruku a sklopil opěradlo sedačky. Celá sedačka se zároveň posunula dopředu, takže Patera mohl pohodlně nastoupit. Usadil se vzadu do kouta, nohy si natáhl do mezery za Mášovým sedadlem  a zapnul si pás. Složil ruce na břiše, zavřel oči a prohlásil: „Děj se vůle boží! Svatej Krištofe, dej, ať mě tenhle chlap doveze domů živýho!“

„Ty to vodíš jak eroplán,“ řekl uznale Čech a natáhl ruku pro bezpečnostní pás. „Takhle brzy jsme tě ani nečekali. Ani jsem nestačil dopít pivo.“

„Dobře ti tak! Kdo chlastá v práci je lump, to říkal už soudruh Husák,“ zašklebil se Máša. „Kam jedem?“

„Na Vary. Bochov, Toužim, Teplá, Ovesné Kladruby. Podle toho jak ty jezdíš, tak jenom slabá hodinka.“

„Když nebudete strachy cvakat zubama, tak to stihnem i dřív,“ smál se Máša a nastartoval.

O sobotním poledni nebyl provoz nijak silný, takže na karlovarskou silnici se dostali rychle.

„Říkals, že tomu Sýkorovi někdo volal.“

„Ta barmanka tvrdí, že včera po desáté, přesně to neví, ale otvírají v deset a nebylo to moc dlouho potom. A náš pan Sýkora prý vypadal, jak když ho polejou studenou vodou. Pak prý do telefonu řekl, že někam přijede. Barmanka si myslí, že mluvil o své chalupě v Ovesných Kladrubech.“

„A už víte, kdo mu volal?“

„Ještě ne.“

„Jo, hoši,“ vzpomněl si Máša, „jestli máte s sebou telefony, tak si je radši vypněte! Nikdo nemusí vědět, co kde právě vyvádíme!“

Patera sáhl do kapsy. Ani při tom neotevřel oči. „Já si připadám jak českej Robin Hood. Na straně zákona a přece mimo zákon.“

„Kéž bys měl pravdu,“ řekl Máša „a náš král Richard Lví srdce nám nakonec poklepal na rameno.“

„Víš co to ale znamená, Juro?,“ pokračoval Čech, „v Brně máte krtka!“

„To určitě! My jsme za vás krváceli na Bílé hoře, tři sta Moraváků tam padlo a ty teď za to všecko takhle? Proč to nemohl být někdo od vás?“ a Máša bravurně předjel mercedes s německou poznávací značkou.

„Protože ty informace mi tady sháněl někdo, komu absolutně důvěřuju. A tvrdí, že to všecko vytahal osobně z kartotéky a z počítače.  I fax posílal osobně.“

„A pak ho nechal ležet na stole a kdo chtěl, mohl si ho přečíst.“

„Houbec. Roztrhal ho. U nás pracuje pouze inteligentní a prověřený personál.“

„Říkals prověřený, nebo provařený?“

„Pod obojí způsobou,“ ozval se zezadu Patera, „mohl byste jezdit do zatáček ohleduplněji, pane majore? Lítám tady vzadu jak mucha v cylindře. Říkáte to tak u vás doma, že ano?“

„Kuš, tam vzadu! Zadarmo se veze a ještě bude remcat!… Ale vážně, proč zrovna tam u nás?“

„Protože tam to, aspoň si to myslíme, prošlo vícero rukama. Do spisovny, ta slečna co to přinesla a třeba i někdo úplně cizí. Stačilo, aby zaslechl „Sýkora“ a domyslil si zbytek.“

 „Uctivě za všecko děkuju. A vůbec, co vás vede k přesvědčení, že ten telefonát se týkal naší věci? Třeba šlo o něco úplně jiného.“

„Protože já jsem od narození nedůvěřivý. Moje žena říká, že to je se mnou hrůza, že všecko vidím vždycky jenom z té černé stránky.“

„Jako každý správný policajt. Neboť každý řádný občan jest naším potenciálním zákazníkem.“

„Ovesné Kladruby před námi,“ ukázal Čech na tabuli. Máša přibrzdil a předpisovou padesátkou se ploužili vesnicí.

Patera se posadil a promnul si oči. „To je teda díra, pánové,“ prohlížel si kriticky oprýskané domy a neposekanou trávu kolem silnice.

„Ale božský klid,“ řekl Máša. „Kam dál?“ podíval se na Čecha.

Ten ukázal prstem před sebe. „Pořád rovně, někde dole u rybníka doleva, pak bude přejezd a za ním tak tři sta metrů vpravo to je.“

Sjeli z kopečka k rybníku a doleva skutečně odbočovala úzká silnice lemovaná alejí starých kaštanů. Po několika stech metrech esovitě zatáčela doprava přes přejezd.

„Fakt, přejezd,“ divil se Patera. „Ty to tady znáš?“

„Našel jsem si to v mapě. Teď bacha! Tamhle napravo to bude!“

Pomalu projeli okolo. Když domek zmizel za zatáčkou, Máša si odepnul pás.

„Někde to zapíchneme a prohlédneme si to támhle z té stráně,“ ukázal nalevo, kde se nahoru k  lesu táhla neposečená louka.

Kousek za zatáčkou odbočovala doleva další úzká silnička, mizící po sto metrech v lese. Máša na ni odbočil a pak dál v lese sjel na kus trávníku, kde kdysi zřejmě začínala jakási lesní cesta.

Vypjal motor a ze schránky na přístrojové desce vzal dalekohled.

Přešli silnici a krajem lesa se vraceli zpět, dokud před sebou domek neměli jako na dlani. Jestli se kolem celého pozemku táhne plot nebo také zbytky nějaké zdi se pouhým okem nedalo rozeznat. Ale řady stromů okolního lesa a vzrostlé křoví jasně hranici pozemku vyznačovaly. Domek stál asi deset metrů od plotu, v čelní stěně dvě okna, další malé okno nahoře ve štítě. Druhá viditelná zeď byla bez oken. Dva kamenné schody k vchodovým dveřím. Vlevo od nich až u země okénko do sklepa. Zeď  pokračovala  nízkým přístavkem s propadlou střechou, kdysi zřejmě chlévem, spíš ale kotcem pro kozy. Zadní stranu dvora uzavírala zčernalá dřevěná stodola se střechou pokrytou místy větry orvaným dehtovým papírem. Na  pravé straně pozemku se souběžně s plotem táhla hromada starého železa.

Máša přiložil k očím dalekohled. Značka žigulíku byla jasně čitelná. ABA 27—79. Vpředu, vedle vjezdové brány z orezlých svařovaných trubek, zajištěné tlustým řetězem a masivním zámkem, se jednou stranou o betonový sloupek plotu opírala alespoň pět metrů dlouhá hráň dřeva na topení, kterou na druhém konci  podpíral  zavřený drátěný kotec s kostrou z rezavých železných úhelníků. V něm se na slunku vyhříval pes. Dobrman.

Pak se Máša zaměřil na stavení. „Tyhle baráky znám. Takových bývalo v pohraničí plno. Prolézali jsme je, když jsem sloužil na čáře. Dole bude chodba, kuchyň a jedna místnost, nahoře jedna cimra a půda,“ hodnotil Máša nahlas to, co viděl a podal dalekohled Paterovi. Když si celou usedlost prohlédl i Čech, vraceli se pomalu k autu.

„Mercedes tam není.“

„A asi ani nebyl,“ řekl Patera, „aspoň v trávě na dvoře žádné další stopy po pneumatikách nejsou.“

„Ale fešák z Hodonína tam je. Teď jde o to, jestli je tam sám.“

„Víc než pět jich tam nebude. Do auta se jich víc nevleze.“

Čech, se založenýma rukama opřený o kapotu auta, se na Pateru podezíravě podíval. „Ty se tam chceš jít mrknout, že jo?“

Ten spolu s Mášou seděl v husté trávě vedle auta. Máša mlčky žvýkal stéblo trávy.

Patera vytáhl z kapsy kapesník a začal si čistit brýle. Krátkozrakýma očima se zespodu podíval na Čecha: „Vy dva snad ne? Když už jsme tady?“

„Může to být pěkně o hubu!“

„To jsme přece věděli už když jsme sem jeli,“ pokrčil rameny Máša.

Všichni tři zmlkli. Pak se Máša zvedl, udělal dva kroky k vyschlé louži plné ještě měkkého bláta a začal kouskem větvičky kreslit půdorys domku.

„Podle mě  je takhle chodba, z ní jdou, obvykle hned tady za dveřmi, schody na půdu. A někde pod nimi tam musí být schody do sklepa. Takhle rovně je kuchyně, okno v zadní stěně, k lesu. A z kuchyně  dveře do pokoje. Ten má ta dvě okna ve štítové zdi. “

„A kde je hajzl? Venku není kadibudka.“

„Asi někde tady v chodbě.“ Máša zapíchl klacík do bláta a vstal.

„Já nevím, chlapi,“ hladil si Čech nos, „jestli tam nic nenajdeme, tak nám půjde o chleba! Napadá mě nejmíň pět paragrafů!“

„Jenom pět? Kdo nic neriskuje, nic nemá!“

„Jenže vy dva neriskujete nic. A já živím rodinu!“

„Tak budeš dělat černýho vzadu,“ řekl Patera. „My s Jurou tam vlítnem první!“

Máša se na něj překvapeně podíval. Nečekal, že v tomhle hubeném mladíkovi  dřímají rabijátské sklony. Až teď si všiml, jak nezvykle silná má Patera zápěstí.

„Ota už od malička trénuje všecky způsoby, jak někomu bleskově rozbít hubu,“ poučil ho Čech. „S ním se nemusíš bát. Jestli jich tam nebude víc než tři, tak na ně bude stačit sám.“

„Tak nám teda vysvětli jak na to půjdeme, šéfe,“ řekl Máša.

„Obejdeme to lesem, aby nás nezahlídli z okna. Po větru,aby pes nezačal moc brzo řádit. Vlezeme tam za rohem mezi domem a stodolou,“ Patera si dřepl a doplňoval  malůvku v louži. „Podle zdi ke dveřím. Jestli nebude zamčeno, vlítnu tam první. Když bude zamčeno, Jura vyrazí dveře a já tam vlítnu hned potom. V kuchyni zametu já a Jura zajistí pokoj. Ty,“ ukázal na Čecha, „prohlídneš půdu, hajzl a sklep. A bleskem. Aby se nestačili vzpamatovat.“

„No dobře. Tak jsme slavně zvítězili a co dál?“

„Jeden je bude hlídat a všecko tam prosmejčíme.“

„A když nic nenajdeme?“

„No tak po anglicku zmizíme. Strategický ústup. Ale nevěřím, že bychom nic nenašli.“

„A když něco najdeme?“

„Tak budeme postupovat podle předpisů.“

„Nedoporučuju, šéfe,“ řekl Čech. „Naopak v tom případě doporučuju pány zajistit a pak jako zákona dbalí občané odněkud z budky anonymně zavolat operačního, ať si pro ně pošle komando.“

„A my se decentně ztratíme a dozvíme se o tom až služebním postupem.“

„Oni nás poznají a budeme stejně v řiti,“ uzavřel logicky Patera.

„Moment, pánové,“ řekl Máša a otevřel kufr auta. Z plastikové tašky vykouzlil tři černé kukly, krabici chirurgických gumových rukavic a svazek plastových pásků, kterými sadaři přivazují stromky. „Jak vidíte, my na Moravě myslíme na všecko.“

Rozebrali si pomůcky, Máša zbytek zamkl zpět do kufru a pustili se pěšky po cestě odkud přijeli.

Nepozorováni přešli hlavní silnici.

„Moment!“ Patera se zastavil u hromady písku, která u silnice zbyla od minulé zimy a vytáhl z kapsy tlustou černou pletenou punčochu. Dřepl si a začal do ní hrstí sypat písek. Máša s Čechem překvapeně přihlíželi. Patera punčochu naplnil asi do poloviny, potěžkal a pak na ní, těsně nad vrstvou písku, udělal uzel.

Zbylou část punčochy si omotal kolem ruky. Bleskovým pohybem zápěstí pak svým výrobkem praštil do hromady písku. S jamkou, kterou punčocha v písku zanechala, byl zřejmě spokojen.

 „To je tak zvaná matraque, pánové. Oblíbená to zbraň gangsterů v Marseille. Jeden českej frajer, co sloužil v Cizinecké legii, mě s tím naučil zacházet. Moc užitečná věcička.“

Mlčky zašli asi sto metrů do lesa a pak se odzadu přiblížili ke křoví obrůstajícímu pozemek. Plot tam nebyl. Pouze zbytky zdi, která kdysi pozemek ohraničovala.

Navlékli si kukly a rukavice. Máša vytáhl z pouzdra pod paží pistoli a zasunul náboj do hlavně.

Čech udělal totéž. Patera se pod maskou ušklíbl a utáhl si kolem ruky punčochu.

„Tak s pomocí boží a svatý Terezičky, říkávala moje babička,“ řekl a přelezl zbytky zdi za stodolou jako první.

Na dvoře bylo pusto. Všichni tři přeběhli k zadní zdi stavení.

Pes začal řvát a zuřivě škrábat po drátěné stěně kotce. Máša si uvědomil, že moment překvapení nevyjde a vyběhl ke dveřím do domu jako první. Ani nezkoušel jestli je zamčeno a z běhu vrazil doprostřed obou křídel ramenem. Nečekal, že staré dveře tak snadno povolí, zakopl o práh a svalil se do chodby.

Patera vběhl za ním, přeskočil jej a ještě ve vzduchu praštil punčochou přes hlavu chlapa, který se zřejmě právě šel podívat, proč pes venku štěká. Francouzský vynález fungoval spolehlivě. Chlapík se jako pytel sesul do rohu chodby, chvíli seděl, pak se převážil a klouzal po schodech do sklepa.