Čtení na dlohou chvíli 20. kapitola

V kuchyni nebyl nikdo. Máša otevřel dveře do vedlejší místnosti. Pořízek v červeném nátělníku čekal vedle dveří. Jednou rukou Mášu uchopil za zápěstí ruky s pistolí a smýkl jím do místnosti, druhou rukou, sevřenou v pěst, jej praštil do břicha. Než  stačil Mášovi vypáčit pistoli z ruky, praštil jej Patera s pořádným rozmachem zezadu do hlavy. Ramenáč se bez hlesu svalil na Mášu, který, stočený do klubíčka, na zemi lapal po dechu.

Patera mu pomohl na nohy.

„Dejchej zhluboka!,“ zvedl jeho pistoli, zajistil ji a pak Mášu podepřel a pomohl mu posadit se na postel vedle dveří.

Do kuchyně Čech právě před sebou strkal vyděšeného blonďáka, který se snažil nezakopnout o vlastní kalhoty, které se mu spolu se slipy motaly kolem kotníků.

„Na půdě není nikdo. Tenhle seděl na hajzlu,“ oznámil Čech suše. Smýkl  polonahým chlapíkem na židli a spoutal mu ruce za zády zahradnickou páskou. Pak mu k nohám židle připoutal i kotníky.

Když Čech za Paterou vešel do vedlejší místnosti, pořízek na zemi začal přicházet k sobě a mátožně se pokoušel posadit. Patera jej bez váhání znovu lískl punčochou.

„Měli jsme kliku,“ řekl Čechovi a ukázal na tetování, které měl chlapík na pravém rameni. „Rusák ze speciálních jednotek. Ten by s náma zacvičil.“

Převalil jej na břicho a zručně mu spoutal ruce i nohy. Posadili jej a opřeli zády o zeď pod oknem.

Pak se obrátil k Mášovi, který na posteli, opřený zády o zeď, těžce a zhluboka dýchal.

„Už je to lepší? Měls štěstí, že se nestačil pořádně rozmáchnout!“ „Pojď se mnou,“ řekl Čechovi. „Ještě máme jednoho ve sklepě!“

Stáhli chlapíka, ležícího na schodech hlavou dolů, na mokrou hliněnou podlahu a Patera mu položil prsty na krk a zkusil mu tep. Pak mu spoutal ruce za zády. „Je to dobrý. Dejchá. Necháme ho tady, nebo ho vytáhnem nahoru?“ Pak se překvapeně rozhlédl po sklepě. „Podívej se na to! Úplná alchymistická laboratoř! Jeden z těch tady je zřejmě magistr Kelley.To bude na protidrogovým slávy!“

„ Kašli na to a pojď mi pomoct“, chytil Čech bezvládného Rusa pod rameny. „Radši ho vytáhnem nahoru. Vždyť by si tu uhnal zápal plic.“ Když jej s námahou nesli po schodech do chodby, oba cítili, jak jim pod kuklami stéká po krku pot.

„Další, koukej!“ ukázal Patera bradou na stejné tetování, jaké měl na rameni chlapík v pokoji. „Mají tady hnízdo!“ Svázaného jej posadili na zem pod okno v kuchyni a Patera mu spoutal i nohy. Blonďák bez kalhot je zamračeně pozoroval. Patera se vrátil do chodby a zavřel rozražené vchodové dveře.

Čech začal systematicky prohledávat kuchyň. Ze staré kredence vytáhl všecky zásuvky, prozkoumal nádobí na policích, nakonec celou skříň odtáhl ode zdi. Nic.

Patera odnesl se stolu láhev vodky, tři sklenice a spolu s popelníkem je postavil na okno. Pak vytáhl zásuvku a vysypal její obsah na stůl. Mimo dvou ohmataných pornočasopisů, otvíráku na pivní láhve a pár zátek od vína neskrývala nic zajímavého.

 „Co vy jste vůbec zač? A co tady vůbec chcete?“ vyjel si blonďák.

Černá maska se přiblížila na čtvrt metru k jeho obličeji a řekla: „Pššt!“ Prst v gumové rukavici mu zároveň přejel po krku. Blonďák zmlkl.

Čech pozorně prohlédl prkennou podlahu, ale nezdálo se, že by pod ní byla tajná skrýš.

Ve vedlejší místnosti toho na prohledání také mnoho nebylo. Dvě neustlané vojenské postele, na proležených slamnících bez prostěradel vojenské houně, podhlavníky s dávno nevypraným povlakem.  U stěny napravo,vedle postele s Mášou, stará skříň na šaty, mezi okny v čelní stěně starodávný kancelářský psací stůl se staženou roletou a před ním obyčejná hnědá hospodská židle se sedákem z překližky. Na stěně, kdysi sytě zelené a zdobené červeným válečkem, zůstalo nad stolní lampou světlejší místo po jakémsi obraze, nebo snad zrcadle.

Máša ještě stále seděl na posteli. Když vešel Patera do místnosti, zhluboka vydechl a vstal. Ještě dvakrát se v předklonu nadechl a vydechl. Svázaný Rus pod oknem jej s úšklebkem pozoroval. „To byla pumelice,“ řekl mu Máša uznale a potřásl hlavou. Pak zvedl pistoli ležící na posteli, vyndal zásobník a vyhodil z komory náboj. Zamáčkl jej zpět do zásobníku, ten zasunul do pažby, zmačkl pojistku a zastrčil Berettu do pouzdra v podpaží.

Patera otevřel šatník a vysypal na podlahu obsah první ze dvou sportovních tašek, které v ní byly. S tupým úderem se vysypalo nejrůznější oblečení. Rozhrábl je a rozbalil jeden z tlustých vlněných svetrů. Objevil se krátký samopal.

„Hele,“ kývl na Mášu. „Uzi.“

„No nazdar! To by byla paseka!,“ řekl Čech, který mezitím přišel z kuchyně.

V druhé tašce byla ruská pistole Makarov. Máša prohmatal obě bundy visící na hřebících zatlučených do stěny skříně. Na světlo putovaly dva pasy, peníze, peněženka a vystřelovací nůž.

Čech odtáhl roletu na psacím stole. Překvapeně hvízdl.

Na desce, potažené ošoupaným zeleným suknem pocákaným starými skvrnami od inkoustu, byla úhledně seřazená sbírka všeho, co je potřeba k řádnému padělání dokumentů.V přihrádkách nad psací deskou bylo několik desítek různých pasů. Patera si jich několik prohlédl a vrátil je na místo. Čecha spíš zajímala sbírka padělaných hraničních razítek.

Máša vytáhl blok a tužku  a opsal si čísla obou ruských pasů, jména a data narození. „Oba mají propadlá víza,“ konstatoval, zběžně prohlédl peněženku a pak ji spolu s pasy hodil ke zbraním na hromadu šatstva u skříně.

Venku se rozštěkal pes a před bránou zastavilo auto. Rus sedící pod oknem se pohnul a Patera mu kopl do podrážky: „Ticho!“ Čech šel dohlédnout na dva zajatce v kuchyni a Máša s Paterou vyhlédli přes špinavou záclonu oknem. Na silnici před bránou stál tmavozelený Mercedes. Poznávací značka z Mášova stanoviště nebyla vidět. Z pootevřeného okénka vykoukla naducaná tvář s mohutným knírem a řidič si prohlédl tlustý řetěz a zámek na vratech. Pokrčil rameny, a vůz se rozjel.

Máša se otočil ke stolu a jen ze zvyku si poznamenal německou poznávací značku. M-MV 229.

„Nějakej skopčák. Asi se tu nějak zamotal.“

Čech zatím v chodbě prohlížel kapsy saka visícího na věšáku. Mimo mobilního telefonu a složky dokladů k vozu našel pouze peněženku a svazek klíčů. V peněžence občanský průkaz, několik platebních karet a pár tisíc korun v bankovkách různé hodnoty. Vybral je a jednu po druhé přepočítal. Všiml si, že Rus sedící v kuchyni na zemi jej sleduje. Vrátil bankovky do peněženky a podrobněji si prohlédl občanský průkaz. Podle fotografie byl  Miloslav Zachata ten blonďák v kuchyni. Čech si vzpomněl, že s jedním Zachatou chodíval do obecné školy. Taky to byl grázlík.

Uložil peněženku zpět do saka a s telefonem v ruce se vrátil do pokoje.

„Musíme sebou hodit, chlapi! Třeba ten Skopčák jel tyhle fešáky hledat do hospody.“ Sedl si k psacímu stolu, přitáhl si blok, v mobilním telefonu  vyhledal adresář a rychle začal opisovat telefonní čísla. Bylo jich přes třicet. Psal rychle, ale přesto to trvalo několik minut. Máša zatím stál u okna, držel si ruku na bolavém břiše a vyhlížel na silnici.

Patera kontroloval všem třem zajatcům pouta.

„Povol mi ty špagáty, dyť už necejtím ruce ani nohy,“ žádal blonďák. „A natáhni mi kalhoty, je mi zima!“

Patera jej poplácal po tváři. „Neboj, brzo se dočkáš!“ zašeptal.

 „Zavíráme,“ řekl Čech a stáhl na psacím stole roletu. Pak na Zachatově  telefonu  vyťukal linku policie.

„Haló, zde Jan Novák. Chtěl bych nahlásit trestný čin, slečno… Ano, počkám… Haló, policie? Tady mezi Ovesnými Kladrubami a Zádubem je stará hájovna a tam se schovávají běženci, co je pak pašujou dál do Německa. A teď se tam střílí, tak byste s tím měli honem něco udělat, než se tam všichni pomordujou. To je jedno, kdo já jsem. Já jsem občan, kterej do toho nechce bejt zapletenej.“ Ukončil hovor. „Jestli teď nezvednou fofrem zadky, tak dnešní policajti už opravdu nestojí za nic!“ Cestou ven zastrčil v chodbě telefon zpátky do kapsy saka na věšáku.

Máša šel poslední. Naposledy se rozhlédl po místnosti, vrátil se ke skříni a s heknutím se sehnul. Zvedl obě zbraně a nůž a položil je na skříň. „Aby tě nenapadly pitomosti,“ řekl rusky svázanému vazounovi pod oknem. Kuchyňský nůž zahodil venku do hromady šrotu a přivřel za sebou vchodové dveře.

Otevřel dveře žigulíka a zběžně prohlédl vnitřek vozu. V odkládací skříňce ležel zmuchlaný kus papíru. Na sedadle jej narovnal. Účtenka za tankování. Prohlédl si ji a vrátil tam, kde ji našel.. V kufru nebylo nic co by stálo za pozornost. Loktem jej zabouchl a vydal se za těmi dvěma, kteří na něj netrpělivě čekali u stodoly.

Přelezli plot, svlékli kukly a rukavice, v potoce si opláchli zpocené obličeje a vlasy a mlčky se po silnici vydali do kopce k autu.

Máša otevřel kufr a  všichni do igelitové tašky naházeli kukly a rukavice. Patera k nim přihodil punčochu s pískem. Nasedli, Máša opatrně vycouval zpět na silnici a sjel dolů ke křižovatce. „Pojedeme zpátky přes Plzeň?“

„Taky si myslím. Třeba by si někdo ve vsi všiml, že se vracíme.“

39

Mlčky sjeli do Mariánských Lázní a před městem odbočili na plzeňskou silnici. Po pár kilometrech oznamovala reklamní tabule, že o sto metrů dál je restaurace. Máša beze slova zajel do dvora na parkoviště.

Byli jedinými hosty. Posadili se do zahrádky pod slunečník  a objednali si dvě piva, pro Mášu kávu a minerálku.

Patera se podíval na hodinky. Bylo půl čtvrté. „Ale že jsme to vzali hopem, co?,“ otevřel jídelní lístek.

„Komu se nelení, tomu se zelení,“ řekl Máša, „dejte si co chcete, já nic jíst nebudu“ a opatrně si ohmatal břicho.

„Bolí?“ zvedl Patera oči od jídelníčku.

„Ani jsem ti nepoděkoval. Měl mě na háku.“

„Rádo se stalo. Aspoň jsi viděl, že taková fusekle je nablízko lepší, než všecky bouchačky. Lumpi v Marseille to mají vymakaný.“

Objednali si místní specialitu. Maso na žampionech v bramboráku.

„Přiznejme si, že celou tuhle eskapádu jsme podnikli zbytečně. Sice jsme udělali dobrý skutek, plzeňáci místo nás dostanou medajli, ale co náš pan Sýkora a jeho mercedes?“

„Proč zbytečně? Vlezli jsme tam přece proto, že na dvoře stál ten žigulík,“ zabručel Máša. „Abych vás potěšil, tak vám sděluji, že v něm je stará účtenka od pumpy v Rakovníce z devátého března večer. Vsaďte se, že desátého ráno Váňa nakládal v Rakovníku dlaždice. To jenom abyste věděli, po čem se máte shánět, až se ta akce v hájence objeví v plzeňské svodce.“

„Tak já taky něčím přispěju do mlejna,“ řekl Čech, dal si do úst další sousto a s potěšením je nekonečně dlouho žvýkal.

„Tak co máš!“ řekl netrpělivě Máša.

Čech konečně polkl. „S plnou pusou se nemluví!,“ řekl káravě, utřel si ústa ubrouskem a obřadně se napil piva.

Podíval se, jestli oba dost naštval. „Zapomněli jste v tom ajfru  na sako na chodbě! Které ovšem mému bdělému policejnímu zraku neuniklo. A co sako skrývalo? Mimo pár nepodstatností peněženku. A v ní občanku na jméno Zachata Miloslav. Čímž jsem právě ztotožnil toho bloňďáka s kalhotama na půl žerdi, vulgo Pražáka s žigulíkem, alias našeho neznámého z pumpy v Hodoníně. Za dobré slovo vám dokonce sdělím i číslo té občanky, abyste si mohli ověřit, že nekecám.“

Opřel se v křesle a vypjal hruď: „Jakej jsem?“

Patera uznale zatleskal.

„A abych vás dorazil, tak už pouze dodám, že mezi těmi bankovkami v peněžence jsou dvě poctivě falešné, přesně takové, jaké hledáme.“

„Tak na tohle potřebuju koňak,“ kývl Patera na číšnici. „Dva koňaky, slečno!“

„Ale teď vážně,“ pokračoval Čech, „ten Rusák v kuchyni na mne koukal otevřenými dveřmi, takže jsem ty bankovky jen tak jakoby přepočítal a dal jsem je nazpět do peněženky. Rusa ani nenapadne, že jsem něco viděl. Ale Plzeňáci je tam určitě najdou a my se pak o nich dozvíme oficiálně. A v ničem nejedeme. A navíc máme ze Zachatova telefonu třicet telefonních čísel. Tam se taky určitě všelicos najde.“

„A nezapomínejme na alchymistu ve sklepě!“

 „Takže to žádná marná cesta nebyla! Na zdraví!“ a Čech vypil koňak na jeden lok.

„Platím já, díky Otovi jsem se dneska znova narodil,“ řekl Máša a kývl na číšnici.

Když vyšli na parkoviště, nad hlavou jim zahučela policejní helikoptéra a po silnici se přehnala dvě policejní auta.

Před Prahou provoz  zhoustl. Po metrech se pomalu sunuli k Barrandovu.

„Jak to bude v pondělí?“ zeptal se Máša.

„V pondělí my zůstaneme v Praze,“ obrátil se Čech na Pateru „proklepneme si všecky ty informace, co jsme nasbírali a vy si zatím v Brně můžete válet šunky. A v úterý se sejdeme v Brně.“

Máša už z Mariánských Lázní mlčky dumlal v ústech párátko. „Poslyš, nemáte v Praze v šuplíku náhodou seznam těch falešných bankovek? Kde se objevily? A kdy? A u koho?“

„To máme,“ potvrdil Patera, „nač jej, prosím pěkně, může obyčejný brněnský policajt potřebovat?“

„No, že bych si to jen tak ze zájmu a z nedostatku lepší práce proštudoval.“

 „To jsme samozřejmě už dávno udělali. To bude zbytečná rachota.“

„Můj krejčí má přísloví „dvakrát šitý líp drží.“

„Když myslíš, pošlu ti to  v pondělí ráno faxem,“ slíbil Čech, „máš zřejmě něco za lubem, že jo?“

„Možná je to jenom hloupý nápad, v úterý vám řeknu.“

„Řekneš o tom dnešním výletu Sojkovi?“ zajímal se Patera.

Máša pokrčil rameny. „Možná bych měl, možná bych neměl.  Ale radši ne. Čím míň lidí o tom ví, tím líp! Stačí, když tíží svědomí nás, proč do našich problémů tahat další lidi. Nedozví se nic.“

Mlčeli, dokud nesjeli z barrandovského kopce. Máša opatrně najel do pravého pruhu a na okruh. „Kde chcete vysadit?“

„Někde u metra. Svez nás k Panoramě, odtud pak hned najedeš na Magistrálu.“

Máša zastavil před hotelem a opatrně si osahával břicho.

Patera se podíval na hodiny na palubní desce. „Půl sedmý. To budeš pohodlně v devět doma. A nezapomeň si dát studenej obklad. To pomáhá.“

„Už je to lepší. Ale pecka to byla, jak od bucharu.“

„Jak kdosi kdysi řekl, „největší překvápko od tý doby, co si máma přiskřípla kozu v mandlu,“ řekl Čech a vystoupil.

Večerní provoz na dálnici nebyl příliš veliký, takže Máša musel přibrzdit jen několikrát, vždycky, když se jakýsi spěchající Aviatik snažil ve stoupání předjet velký kamion.

Právě když se o to před ním začala pokoušet dodávka z Humpolce, objevila se odbočka na parkoviště. Máša tam zajel. Zastavil u popelnic, z kufru vytáhl plastovou tašku a vysypal ji do poloprázdného kontejneru. Aby si neušpinil ruku strčil ji do prázdné tašky a vysypaný obsah několikrát prohrábl a promíchal s ostatním odpadem. Zavřel víko a vrátil se do auta.

Projel prázdným parkovištěm, vjel se na dálnici a bez dalšího zdržování dojel do Brna.

V garáži stála červená Mazda a tak nechal své auto na příjezdové cestě. Počkal, až se zavřela elektricky ovládaná brána, zavřel vrata do garáže a vešel do domu.

Všude bylo zhasnuto, jen v obývacím pokoji svítila televize. Právě v ní s obrovským efektem vyletělo do povětří další americké auto.

Na gauči pod kostkovaným plédem spokojeně spala doktorka Mašková. Na stole stála poloprázdná láhev vína a nedopitá sklenice.

Máša vypnul televizi, potichu prošel do ložnice, v šatně svlékl koženou bundu a vrátil pistoli do trezoru.

Pak se v koupelně svlékl, všecky svršky naházel na jednu hromadu na židli, osprchoval se a za chvíli spal jako dudek.