Čtení na dlouhou chvíli 21. kapitola

Když o tom později přemýšlel, vlastně ani nevěděl, jak se tam tenkrát dostal. Tu  sobotu  se jen chtěl vyhnout jakési staré paní, která právě vyšla ze sběrny Sazky a zastavila se uprostřed chodníku právě před ním, aby si sázenky pečlivě uložila do kabely. Místo aby ji obešel zleva, obešel ji zprava a dveřmi, v horkém poledni byly otevřené, bezmyšlenkovitě vešel do sběrny. Teď tam poněkud bezradně stál.

„Jestli si chcete vsadit, tak si pospěšte!“ řekla paní za přepážkou. „Za chvíli zavíráme!“

„Já jsem ještě nikdy nesázel,“ řekl Máša zmateně.

„Tak si vsaďte Športku. Tamhle si vyplňte tiket…Ne, ten ne! Ten vedle! A zakřížkujte vždycky šest čísel.“

Máša poslušně zakřížkoval po šesti číslech ve všech sloupcích a podal jí tiket do okénka.

„Vsadíte si jenom na neděli, že jo?,“ zeptala se a zaškrtla za něj nedělní políčko. „A šanci taky?“

„Když myslíte,“ řekl Máša rezignovaně a vytáhl peněženku.

„Tah je v neděli večer. Bude to v televizi, nebo si to potom v pondělí přečtěte v novinách,“ radila mu paní. „Třeba vyhrajete, když je to poprvé.“

Teď stál na ulici a prohlížel si stvrzenku s řádkami číslic. „Ty jsi přece blbec!,“ vynadal si, sázenku  se stvrzenkou několikrát přeložil a nacpal ji do kapsy. A pak na ni zapomněl.

 Vzpomněl si až v úterý večer. Celou tu dobu byla v bundě, v té kapse, ve které vždycky nosil klíče od bytu a cigarety. Teď stvrzenku, celou pomačkanou, spolu se sázenkou dlaní uhlazoval na stole v kuchyni. Chvíli si ji prohlížel, pak se zvedl a v plastové tašce, do které dával přečtené noviny a nepřečtené reklamní letáky, vyhledal noviny z pondělka. Chvíli mu trvalo, než výsledky nedělního tahu našel.

V prvním sloupci neuhodl ani jedno číslo, ve druhém sloupečku dvě. Ve třetím jich našel všech šest.

V hlavě měl několik okamžiků zcela prázdno. Pak si uvědomil, že jestli nezačne dýchat, tak se zřejmě udusí. Cítil, jak mu vlasy vzadu na krku zvlhly.

Našel v tácku na lednici tužku a začal sázenku kontrolovat znovu. „První tah,“ předčítal nahlas z novin: „Devět.“ Udělal na sázence kolem devítky kroužek. „Devět, sedmnáct, jednadvacet, třiadvacet, třicet šest, čtyřicet dva.“ Šest čísel, šest kroužků. „Dodatkové číslo tři…Co je to, sakra, dodatkové číslo?…Vždyť ta paní jasně řekla „zaškrtnout šest čísel!“ Ne sedm.“

Teď už měl vlhké i dlaně a cítil, jak se potí v podpaží. Hodil tužku na stůl a vstal.

„Neblbni, přece se z toho nezblázníš!,“ nadával si nahlas a chodil při tom s rukama v kapsách od dveří k oknu a zpět. „Máš šest čísel, ale nemáš to dodatkové číslo…Máš šest čísel, ale ještě jsi nic nevyhrál. Neblbni!“

Sedl si znovu ke stolu a všecka čísla zkontroloval potřetí. Bylo jich pořád šest. Na sázence, i na stvrzence. Ve třetím sloupečku i ve třetím řádku.

Znovu vstal, pustil do dřezu studenou vodu a opláchl si obličej. Otřel si jej spolu s rukama do utěrky a znovu se posadil ke stolu.

„Tak klídek. Všecko znova: První tah…“

Prošel postupně všecky sloupce, ale v těch už chytil pouze dvě další čísla.

Druhý tah: V čtvrtém sloupci tři čísla, v pátem  jedno, v posledním tři. Dodatkové číslo žádné.

Přitáhl si noviny a znova, pomalu a důrazně, nahlas četl: „Výhry: Sportka: I.tah: 9, 17, 21, 23, 36, 42, dod.číslo 3. II. Tah…Šance 519246…“

Šance na stvrzence souhlasila: 519246.

Začalo mu docházet, že asi skutečně vyhrál. Má šest čísel a tu šanci. Četl dál: Výhry: Sportka: I.pořadí: jedna výhra 117 217 551 Kč…Cítil, jak dostává do všech svalů v těle křeč. Vstal od stolu, ale okamžitě se o něj musel opřít. Křeč ze svalů zmizela, ale současně z nich zmizela i všecka síla a Mášových devadesát kilo žuchlo zpět na židli. Párkrát si špičkami prstů, vší silou, jaké byl schopen, promasíroval vlasy a pak dlaněmi obličej. Znovu se zahleděl do novin: Bylo to tam pořád: „Jedna výhra 217 219 551 Kč. A já mám šest čísel a šanci.“

Ve spíži našel ještě neotevřenou láhev Myslivce a spolu se sklenicí si ji odnesl do obývacího pokoje. Sedl si na gauč, otevřel láhev a během hodiny se opil.

Pololeže, polosedě, začal se nesmyslně pochechtávat. Najednou zvedl varovně prst: „Ovšem blbej policajt by to mohl zapomenout. Takže pro jistotu co? Zavoláme to bráchovi!“

Na druhý pokus se mu podařilo přitáhnout si se stolku vedle gauče telefon a s námahou vytočil správné číslo: „Haló!…to je moje milovaná švagrová?…kdo volá?…no já volám! Je tam Michal?“

Chvíli usilovně naslouchal.

„Ne…Nevím přesně kolik je hodin…Jo von spí?…Po dlouhý službě?…Tak ho nebuď! Jenom mu řekni, že jsme vyhráli dvěstěsedmnáct miliónů dvěstěnáct pětstpsátjedna korun a šest čísel a šansi…A zítra přijedu do Prahy…A jsem opilej, strašně, dobrou noc!“

Upustil sluchátko a okamžitě usnul.

Máša dojedl kotlet, vytřel talíř zbytkem chleba a pak jej spolu s příbory odnesl do dřezu. Nalil si sklenici piva, odnesl ji na stolek do obývacího pokoje a na talíř gramofonu položil desku s Mozartovou Malou noční hudbou. Právě se pohodlně natáhl na gauč a složil ruce za hlavu, když na psacím stole zazvonil telefon.

Otráveně vstal a zvedl sluchátko.

„Nekula. Právě jsem přijel z chalupy. Čurda ze spisovny se picnul.“

„Kde?“

„V lese u autodromu. Někde na příjezdové cestě. Sejdeme se tam tak za půl hodiny.“

„Ale to je věc Inspekce, ne?“

„To je, ale zajištění je na nás. Mordparta už je tam.“

  Napravo od silnice byla několikametrová louže zaschlého bláta a z ní pokračovala jakási napůl travou zarostlá cesta, kdysi snad obslužná cesta při stavbě autodromu. Na ní stál červený Golf, u něj Nekula, dva policisté z hlídkového vozu a dívali se, jak fotograf mordparty fotografuje jako o závod.  Přístup zeširoka uzavírala páska s nápisem POLICIE.

„Obejdi to tamhle zadem!,“volal technik Žižka. „Jsou tam nějaký stopy! Tak mi je nepošlapte“

Mrtvý řidič seděl za volantem, hlavu zvrácenou dozadu opřenou napůl o opěrku hlavy, napůl o sloupek dveří. Zpola stažené okno, přední sklo a levá polovina kabiny byly zastříkané krví.

„Tamhle vpředu jsou stopy od nějakého dalšího auta“, obrátil se Nekula na fotografa. Teprve pak se pozdravil s Mášou.

„Kdo ho našel?“

„My,“ řekl jeden ze strážmistrů z hlídkového vozu. „Když jsme jeli okolo, tak si ho tady Pepa všiml. Vono to auto skoro není ze silnice vidět.“

„Když se jede z druhé strany, tak není vidět vůbec. Takže cestou tam jsme si ho nevšimli. Až cestou zpátky,“ upřesnil druhý z hlídky. „Napřed jsme si mysleli, že je třeba kradený. A pak jsme našli tohle,“ rozhodil nejistě rukama.

„Sahali jste na něco?“

„Ne! Kdepak! Jenom jsme to tady zajistili a zavolali jsme operačnímu.“

Všichni odešli trochu stranou, aby fotograf mohl dál nerušeně pracovat.

„Jak dlouho tady je, co myslíš?,“ obrátil se Sojka na Mášu. Ten jen pokrčil rameny.

„Doktor nám řekne.“ Všichni mlčeli.

Nekula se vydal zpět k louži u cesty.

„Pojď se podívat!, Juro!“ zavolal.

Ukázal na louži vyschlého bláta: „Tohle jsou stopy toho Golfa. Zřejmě sem vjel, když bláto bylo ještě vlhké. A naposled pršelo včera  odpoledne.“

„Asi jo. Ta krev na otevřeným okýnku je trošku jako rozmytá. Asi deštěm. Jak pršelo do auta, tak ji to splavilo po skle.“

„A tady jsou další stopy od pneumatik. Tady někdo projel tím blátem a zastavil až tady,“ ukázal strážník z hlídky na ještě stále zmačkanou trávu. „A zřejmě přijel až po tom Golfu. Tady ty jeho stopy překřížil,“ ukazoval prstem.

„Nepošlapte mi to,“ řekl technik. „Já si to tady potřebuju proměřit. Možná vám budu moct říct, co to bylo za auto.“

Všichni opatrně  ustoupili, technik si položil kufřík do trávy a pustil se do práce.

Fotograf zatím skončil s fotografováním vozu zvenku, opatrně otevřel dveře u spolujezdce a začal ze všech možných úhlů fotografovat vnitřek vozu. Kapitán z mordparty mu ukazoval, co všecko chce mít vyfotografované v detailu.

„Ale, koukejme!,“ řekl Máša, „rovnou pan profesor Barták osobně!“ Doktor stál u pásky uzavírající prostor a zapaloval si doutník.

„Kudypak smím vstoupit?,“ zeptal se z oblaku dýmu z doutníku.

„Kudy libo,“ řekl Nekula, „jen nám to tu nepošlapte.“

Doktor se pomalu coural vysokou travou zhruba tudy, kudy před ním Nekula a Máša.

„Už to vidím, jak tady chytnu klíště,“ bručel. „Tady jich je určitě jak nasráno.“ Místo pozdravu si ťukl do klobouku.

 „Tak kdepak ho máte? Prej to je policajt?“

„Jak ty ses sem, prosímtě, dostal?,“ divil se Máša.

„No, zavolala mi paní asistentka. Zřejmě mi chtěla znechutit neděli. Že se prásknul jeden polda, že to určitě bude kvaltovka, takže asi budeme pitvat ještě dneska odpoledne. Tak jsem se radši přijel podívat co mě čeká.“

Stiskl doutník v zubech a s rukama v kapsách se naklonil k okénku. Podrobně si prohlédl díru po výstřelu. Pak se narovnal, zvedl hlavu, pak ji sklonil trochu doleva, pak zase rovně, nakonec ji sklonil mírně dolů.

Obešel auto a bez ohledu na fotografa se otevřenými dveřmi pro spolujezdce naklonil do vozu. Nadzvedl ruku mrtvého, bezvládně visící s polootevřenou dlaní podél těla a zase ji pustil. Pistole, ležící vedle, si ani nevšiml. Nakonec si pečlivě prohlédl opálenou díru po vstřelu ve vlasech vedle ucha. Prohlídka tím pro něj zřejmě skončila.

Narovnal se a zahodil doutník přes křoví někam na silnici.

Vrátil se ke skupině policistů na druhé straně vozu: „Řek´ bych nejvejš čtyřiadvacet hodin. Už začíná bejt gumovej. Ostatní po pitvě.“ Podíval se na hodinky a rezolutně prohlásil: „A teď spěchám, pánové. Manželka čeká s obědem.“

Nekula s Mášou jej šli doprovodit k autu.

Barták vytáhl z kapsy klíčky od vozu, odemkl, ale pak se loktem opřel o střechu auta.

„Jestli už to nevíte, tak, teda podle mě, se nepicnul sám. Je to policajt, tak kdoví, jak to vy kámoši nakonec budete chtít zahrát. Proto vám to říkám jen tady a jako můj soukromej názor.“

Nekula nadzvedl obočí, Máša se bez výrazu díval, jak doktor nastupuje do vozu a startuje. Pak zaklepal prstem na okénko. Doktor zmačkl knoflík a sklo sjelo dolů.

„Tak nám to řekni, jinak ti nebude chutnat oběd!“

„Ta trajektorie výstřelu sebevraždě neodpovídá. Můžete si to vyzkoušet. A ruku má čistou. Žádnej střelnej prach,“ řekl Barták a zařadil rychlost.

Teprve když šedá Oktavie zmizela v zatáčce, zeptal se Nekula: „Co myslíš?“

„Barták vždycky ví, co říká,“ řekl Máša zamyšleně a sáhl do kapsy pro cigarety.

Ze zatáčky za nimi vyjela černá dodávka pohřební služby.

Vrátili se k vozu s mrtvým, kde právě technik pečlivě snímal otisky prstů s kliky dveří. Sojka mu poklepal na rameno.

„Dej to odtáhnout k vám do dílny. A potřebuju, abyste to auto obrátili vzhůru nohama. Co tě jenom napadne, všecko udělej. Vlasy, prach, vajgly v popelníku, prostě všecko.“ Podíval se přes střechu auta směrem do lesa kolem autodromu.

Technik se na něj překvapeně podíval: „Vo co de?!“

„Zatím se neví,“ pokrčil Nekula rameny. „Ale přijedou z Inspekce, tak si dejte záležet, ať z nás neudělají blbce.“

 „Udělali jste to moc dobře, hoši, dám to do hlášení,“ řekl policistům z hlídky, kteří teď ještě stáli pět kroků od auta a se zájmem pozorovali jak pracuje mordparta. Nekula sáhl do kapsy a na jakousi starou účtenku si zapsal jejich služební čísla. „„Hledat tu kulku bude asi blbost. Ale teď ještě zajeďte tamhle na autodrom a poptejte se tam lidí, jestli tu neslyšeli střelbu. Jestli jo, tak kdy.“

„Tak spánembohem,“ řekl Máša a vykročil k autu.

Zapjali si bezpečnostní pásy, Máša položil obě ruce na volant a zamyšleně poklepával prsty na jeho kožený potah.

„O čem přemýšlíš?“

„Jestli má pravdu Barták, tak se pár dní opravdu moc nevyspíme. Čokl, pak ty falešný bankovky a teď ještě tohle.“

Nekula se v sedadle zavrtěl a skřížil si ruce na prsou: „Stejně to bude vyšetřovat inspekce, tak si nelam hlavu.“

Máša si oběma dlaněmi promasíroval tváře.

„Přesto, sbohem vlahé jarní večery!“

Nastartoval a pomalu se vraceli do města.

„Co o tom Čurdovi vlastně víme?“ přerušil Nekula mlčení. „Jak dlouho u nás slouží? Dva roky? Nebo tři?“

„Tak nějak. Ale předtím byl, myslím, někde na obvodě. Někdo mi kdysi říkal, že se k nám dostal přes nějakou tlačenku. No nic. Náš pan personální to všecko určitě bude mít v tom jeho počítači. A nebo se na to můžeš zeptat Jiřinky. Ta ví všecko.“