Čtení na dlouhou chvíli 22. kapitola

Nekula přecházel jako tygr v kleci podél dlouhého konferenčního stolu ke dveřím a zpět. Když se Máša objevil ve dveřích, rozhodil teatrálně rukama: „Čokla nemáte, ty padělatele taky nemáte, zato už máme dvě mrtvoly.“ Máša, který se zatím pohodlně uvelebil v křesle u konferenčního stolku, překvapeně povytáhl obočí. „Jaký dvě mrtvoly? Jednu, ne?“ „Dvě!,“ vztekal se Nekula a píchl prstem směrem k Mášovi. „Ta druhá na nás čeká u přehrady!“

Sojka, který právě přišel, si mlčky a opatrně sedl na kraj židle na konci konferenčního stolu.

„Žádný sezení, pane kapitáne,“ bouřil Nekula dál. „Koukejte sehnat mančaft a už ať jste tam! Pomůžete mordpartě! Nemám chuť od prokurátora poslouchat další přednášky o naší lenosti!“

„A kam máme jet?,“ vstal Sojka se židle.

„Co mně je do toho, kam máte jet? K případu máte jet! Mám vám tady ještě dělat školení, nebo co?! Informace si sežeňte. U operačního, jestli to nevíte!…Ven!“ bouchl Nekula pěstí do stolu.

Sojka vystřelil z kanceláře a cestou tahal z kapsy telefon.

Zatím Máša  nevzrušeně vylovil z kapsy cigarety.

„Nerozčiluj se, víš že se o tebe od pátku pokouší infarkt,“ řekl Nekulovi tónem, jakým se uklidňují hysterické ženské. „Vůbec nemůžeš vědět, jak jsme s tím vším od pátku pohnuli.Takže mě chvíli poslouchej, ano?“

Nekula se hlouběji zabořil do svého šéfovského křesla, sepjal ruce na břiše a odměřeně pronesl: „Tak račte, pane majore. Uveďte mne do obrazu! Ale fofrem, protože nemůžeme nechat prokurátora čekat!“

„Tak podívej: To zlatnictví jsem zatím nechal odložit. S touhle novinkou se o to páni nebudou nijak moc zajímat. V současné situaci to považuju za druhořadou věc, která klidně může pár hodin počkat. Takže pro klid tvé duše to uzavřeme až někdy pozítří. Jestli je v tom namočenej i ten zlatník, a já si myslím, že jo, tak se to o další den nebo dva protáhne.

Co se těch falešných bankovek týče, tak tě, coby kámoš, musím informovat, že jsme sice podnikli akci, která se pohybuje už za hranicí legality, ale nikdo nám nemůže nic dokázat. A co je hlavní, přinesla výsledky. Takže ti dva pražáci to zítra uzavřou v Praze a pravděpodobně budou muset zajet i do Plzně. A my to zatím tady v Brně uzavřeme a sepíšeme, teda to, co se nás týká. A předběžné závěry těchhle dvou případů budeš mít na stole písemně ve středu ráno. Musí se to všecko, jak víš, teprve napsat a to chvíli potrvá.

Pokud se týče toho mrtvýho Čurdy, tak mám takovou nepěknou teorii, se kterou bych tě nerad seznamoval předčasně. Ale jestli se potvrdí, a to uvidíme zítra, tak to pání z Inspekce taky uzavřou ještě příští týden. Ale  pochybuju, že se ti to bude líbit. Což ovšem už není moje věc. Stejně to bude práce jaksi navíc. Oficiální vyšetřování přece povedou oni, ne?

O té další mrtvole nic nevíme, tak musíme počkat až na další. A můžeme si o tom všem ještě promluvit v autě, ať pan prokurátor nečeká.“

Máša zamáčkl cigaretu v popelníku a vstal.

Nekula se díval Mášovi do očí a zamyšleně točil palci sepjatých rukou na břiše mlýnek: „Říkáš ve středu? Všecko?“

„No, tak do pátku, ať je to sichr!“

„A ta tvá další kovbojka se neprovalí?“

„Na sto procent ne.“

„Tak dobře,“ klepl Nekula dlaněmi o stůl, „jak já se každé tvé kovbojky bojím, to mi nikdo neuvěří. Ale až to uzavřeme, musíš mi o ní podrobně povykládat.“

Vstal, strčil si do kapsy dvě dýmky, tabák, sirky a vyšel za Mášou z kanceláře.

„Ale jedeme služebním autem!,“ upozornil Mášu na schodech. „Nebudu pana prokurátora popouzet! Aspoň tentokrát půjde všecko podle předpisů.“

Mýtina v lese nad přehradou, na které lesáci obvykle shromažďují pokácené dříví, byla uzavřena policejní páskou. Na lesní cestě stál policejní vůz a před ním nablýskané služební Audi krajského prokurátora. Nejvyšší krajský překrucovač práva, pan doktor Nerad, stál uprostřed cesty a když Nekula vystoupil ze služebního vozu, významně se podíval na hodinky.

„Pane plukovníku, čekám na vás už dvacet minut. Řekl jsem přece jasně, že se sejdeme za hodinu,“ prohlásil přísně a když si všiml, že z vozu vystupuje i Máša, zachmuřil se ještě o maličko víc.

„Je mi líto, pane prokurátore …“

„, Pane státní zástupče! Prokurátoři vymřeli se starým režimem.“ Naštěstí si  nevšiml, jak Mášovi zacukaly koutky úst. Stejně jako Nekula, Máša znal pana doktora ještě z dob, kdy hlásával pravý opak.

„Víte, že jsem zde byl jako první? Už jsem si zjistil, že to trvalo třicet sedm minut, opakuji, třicet sedm minut, než se tu objevila vaše hlídka, aby zajistila místo činu! Čumily jsem musel odhánět já. To považuji za neúnosné, pane plukovníku. A je mojí povinností o tom podat hlášení.“

„No jistě, hňupe! Jen podávej hlášení,“myslel si Nekula a aby dal najevo, že „já pán, ty pán,“ vrazil si obě ruce do kapes a zhoupl se ze špiček na paty a zpět.

„Bohužel, pane státní zástupče, nemáme na starosti jenom tohle,“ ukázal bradou směrem k velkému mercedesu, kolem kterého už se činili dva z mordparty a fotograf i technik. „Zřejmě další obchodní jednání mezi pány podnikateli, jak odhaduju podle velikosti vozu.“

Máša si zatím zapálil cigaretu a přimhouřenýma očima se díval na poznávací značku černého mercedesu.

-- ABH 07-07. Sakra, tak nějak je ta značka toho meďáka z pražského faxu. Jak se jmenoval ten chlap? Ten vekslák z Prahy? Sýkora?…—

Máša podlezl policejní pásku a šel k vozu.

„Tak jste se ani nenajedli, hoši, co?,“ řekl.

„Den blbec.“

„Jo. Kde je Sojka?“, rozhlédl se.

„Šel se podívat, jestli neobjeví nějaké další stopy v okolí,“ řekl Čížek.

„A hlavně koukal zmizet z očí prokurátorovi,“ dodal potichu fotograf.

 „Tak kohopak to tady máme?“ zabručel Máša  a nakoukl prostřeleným bočním oknem do vozu.

„Víš, kdo to je?“ zeptal se poručíka z mordparty.

„Jo, nějaký Martin Sýkora z Prahy. Měl v kapse doklady. To auto je jeho.“

„Sebevražda?“

„Podle mne ne. Nikde tu není žádná bouchačka.“

„Našli jste nějakou nábojnici?“

„Ne. Možná to byl revolver. Nebo ji vrah sebral. Pokusíme se tady někde najít aspoň kulku,“ rozhodil poručík v beznaději rukama a pozoroval, jak technik fouká na kliku dveří prášek na zjištění otisků.

Za Mášovými zády se ozvaly kroky.

„Pane majore, podejte hlášení,“ řekl prokurátor úředně.

Máša zahodil cigaretu, připažil, postavil se do pozoru a vypjal hruď:

„Poslušně hlásím, pane státní zástupče, že se jedná se o vozidlo značky Mercedes—Benz, model 600, poznávací značka ABH 07—07. Mrtvý ve voze je podle dokladů Martin Sýkora, bytem v Praze. Při prvotním  ohledání bylo zjištěno, že s pravděpodobností hraničící s jistotou zemřel v důsledku střelné rány do hlavy. Ovšem taky před tím mohl dostat infarkt.“

Státní návladní sepjal ruce za zády a také vypjal hruď: „Poslyšte, pane majore…“ a pak jen stiskl rty a odmlčel se. Nato se prudce otočil k Nekulovi, který za jeho zády při Mášově hlášení obracel oči v sloup: „Tak jak jsem řekl, pane plukovníku! Nejpozději v úterý chci mít na stole spisy o té krádeži ve zlatnictví a o těch dvou úmrtích. Doufám, že se z nich alespoň něco konkrétního dozvím. A jestli smím prosit, tak ať je to čitelné a bez gramatických chyb.“

„Bohužel, pane státní zástupče, smrt toho policisty bude vyšetřovat policejní inspekce. To není naše věc.“

Pan doktor Nerad se zamyslel. „No prosím. Ale ohledání místa jste udělali vy, nebo snad ne?  Takže v úterý!“

„Ve čtvrtek, pane státní zástupče, je s tím hromada papírování,“ řekl Nekuda tvrdě.

„No dobrá. Ve čtvrtek. Nemůžete si stěžovat, že nevycházím policii vstříc. Sbohem, pánové!“

Klepl  dvěma prsty do klobouku a odkráčel k vozu. Řidič mu úslužně otevřel dvířka.

„Jedeme ke mně,“ rozhodl Nekula a vydal se k  autu. Pak se zastavil a obrátil se k policistům. „Chlapi, trochu s tím pohněte. Slyšeli jste pana státního.“

„Já radši zůstanu tady,“ řekl Sojka. „Dohlídnu na odtah.“

„Ne! Ať se o to postará Čížek a ty pojedeš s náma.“