Čtení na dlouhou chvíli 24. kapitola

Všechna místa u chodníku byla obsazena, takže taxík zastavil uprostřed ulice. Máša se podíval na hodinky. Za tři minuty sedm. Opřel se oběma rukama o střechu taxíku nad hlavou řidiče. „Bude to chvilku trvat, dáma bude mít určitě zpoždění.“ Taxikář se podíval z okénka za sebe a odhadoval, kolik místa je mezi ním a protější řadou aut. „Tohle je jednosměrka. Jestli někdo pojede, budu muset zajet někam za roh.“ Pak mu pohled sklouznul kolem Járova boku do zpětného zrcátka a taxikář tiše hvízdl. „Tak to máte teda kus, šéfe!,“ řekl obdivně.

Máša se otočil a se stejným překvapením zíral na Maškovou, která právě zamykala domovní dveře. Mrkl na hodinky. Bylo za minutu sedm.

Mašková už si zvykla, že všichni muži, kteří šli proti ní, se jí dívali do výstřihu a všichni za ní na zadek a na nohy.

Aby těm dvěma zlepšila výhled, prošla řadou zaparkovaných aut a posledních deset metrů k taxíku šla po vozovce.

S potlačeným smíchem sledovala dva obličeje s pootevřenými ústy a napadlo ji udělat jim to šou kompletní. Spustila ruce podél boků a změnila krok na styl modelek motajících se po molu při módní přehlídce.

Máša to pochopil první. Zasmál se a vyšel jí pár kroků vstříc.

„Překvapeni? Ať vám nevypadnou oči z důlků, pánové,“ rozesmála se. Máša jí galantně otevřel dveře, obešel vůz a nastoupil z druhé strany.

„Že přijde krásná žena jsem věděl,“ řekl. „Nás překvapilo, že jdete včas. Dámy obvykle mívají zpoždění.“

„Já taky nejsem dáma. Kam jedeme?“ zeptala se.

„Tam, kde široko daleko nejlíp vaří,“ řekl Máša a pohodlně se opřel šikmo do rohu zadního sedadla, aby jí nemusel šilhat do výstřihu.

„To je u mojí maminky ve Vyškově. A to vaše je kde?“

„V Doubravici.“

„Proboha! Taková dálka? Opravdu to stojí za to?“

„Počkejte a uvidíte!“

Otočila hlavu a sledovala kolem ubíhající pole zeleného obilí. Slunce už zapadlo za kopce a Máša si s překvapením uvědomil, když  lesnaté kopce najednou ustoupily širokému údolí  a poslední paprsky zapadajícího slunka obličej zase osvětlily a vyčarovaly pár záblesků na dlouhé zlaté náušnici, že její tvář, ztrácející se v pološeru, připomíná tvář té tajemné ženy na obraze v jeho obývacím pokoji.

„Máte nádherné náušnice,“ přerušil mlčení.

„To je rodinný šperk. Moje stařenka mi je dala jako dárek k promoci. Ještě k nim patří náhrdelník, náramek a brož. A zajímavá historie.“

„Povídejte!“

„Stařenčin vzdálený příbuzný byl knězem. A mimo jiné taky docela slavným cestovatelem a profesorem, ještě za Rakousko-Uherska; tak slavným, že se dokonce  stal členem Britské královské zeměpisné společnosti. Ta nechala při jakémsi výročí pro manželky všech tehdejších členů vyrobit ten komplet. Údajně ornamenty na broži, náhrdelníku a náramku společně tvoří znak společnosti. A protože ten pán manželku neměl, věnoval šperky mé stařence jako dar k její svatbě. Asi ji měl ze všech ostatních příbuzných nejraději. Nevím. Ale v rodině prý z toho bylo dost závisti a zlé krve.“

„A taková vzácnost vám leží jen tak někde doma v šuplíku?,“ ozval se v Mášovi policajt.

„V bance, ve schránce. Ale když jste mne konečně pozval na večeři, tak jsem se tam cestou domů stavila. Obvykle je nosím k těmhle šatům. Ale ty taky nosívám zřídka.“

Máša natáhl ruku a pomalu přejel dlaní po látce obepínající stehno. Neuhnula ani nohou, ani pohledem.

„Krásné šaty a krásný šperk,“ řekl.

„A to je všecko? Nic jiného?,“ zeptala se s úsměvem.

Usmál se také a spiklenecky přivřel jedno oko. „A samozřejmě i nádherný materiál.“

Auto zastavilo před obyčejnou venkovskou hospodou s mírně omšelou fasádou. Od sousedních domů v řadě ji odlišovalo jen malé parkoviště a čtyři mírně prošlapané schody vedoucí  nahoru k odřeným vchodovým dveřím.

Máša podal taxikáři bankovku: „Vadilo by vám přijet pro nás tak kolem půl…,“ podíval se na hodinky, ..“v jedenáct?“

„Není problém, v jedenáct jsem tady.“

Mašková si zatím nevěřícně prohlížela jednopatrové stavení.

Fasáda s pěti okny, jedno z nich, nalevo od vchodu, svítilo do tmy díky žárovce visící chudobně na dvou drátech v objímce bez stínidla. Nahnědo natřené, do půli prosklené vchodové dveře. Od nich vpravo řada čtyř oken zatažených těžkými závěsy, které světlo zevnitř jen matně prosvětlovalo.

„Tady?,“ podívala se nevěřícně na Mášu.

Ten ukázal na malé parkoviště zaplněné pěti luxusními auty, vzal Maškovou za ruku a vedl ji ke schodům.

„Počkejte a uvidíte!“

Když otevřel dveře, starodávný zvonek připevněný nade dveřmi příjemně zacinkal.

První, čeho si všimla bylo zelené, místy už ošoupané linoleum na podlaze. Na konci šenku stál stejně starý hospodský pult.  Za ním regál se sklenicemi, také zřejmě pamatoval období reálného socialismu; jako dva obyčejné stoly vlevo, nad nimiž svítila ta zaprášená žárovka. Kolem stolů osm obyčejných dřevěných židlí, model „každý pes jiná ves,“ které tu celkovou ošumělost vhodně doplňovaly.

Napravo šenk oddělovala od další místnosti dřevěná stěna prosklená žlutými tabulkami ledového skla. Posuvné dveře zdobilo mohutné mosazné kování a do lesku ohmatané, velké mosazné knoflíky namísto kliky.

Ze dveří za pultem vyšel elegantní pán ve smokingu a s úsměvem k nim zamířil.

„Vítám vás, dobrý večer.“

„Dobrý večer, pane Šímo, dovolíte abych vás seznámil? Tohle je pan Šíma, majitel téhle luxusní restaurace. A tahle nevěřící osoba  je paní doktorka Mašková.“

„Moc mne těší, paní doktorko. Určitě se vám tady bude líbit. Tady na to,“ mávl rukou kolem sebe, „se nedívejte. To je trošku z nostalgie a taky kvůli tomu, že sem okolní přes den chodí na pivo. V montérkách a v gumovkách. Jako kdysi. Tak jsem to nechal jak to bylo, aby se tu cítili jako doma.“

„Povídali,“ smál se Máša, „“pan hoteliér  tím šokuje hosty!“

„Vidíte, paní doktorko, jak mě prokouk´,“ usmíval se Šíma a roztáhl dveře do vedlejší místnosti.

„Prosím! Račte za mnou! Dovolil jsem si vám rezervovat stůl v rohu u okna.“

Místnost matně osvětlovaly pouze čtyři mosazné lampy na stěnách a svíčky v dvouramenných svícnech na pěti obsazených stolech. Jejich mihotavé světlo vytvářelo záblesky na sněhobílých damaškových ubrusech, na naleštěných sklenicích a příborech. Podlaha ze starých prken byla vyleštěná na lesk jako blesk.

Mašková překvapeně hleděla na tu nádheru a pan hoteliér s Mášou trpělivě čekali, až se vzpamatuje.

Když se pohodlně usadili na barokních židlích, zřejmě nákladně zrekonstruovaných, pan hoteliér rozsvítil svíce ve stříbrném svícnu.

„Bude to jak jste si objednal?,“ zeptal se Máši.

„Ano, ano, samozřejmě.“

„Objednal jsem svíčkovou. To je totiž specialita paní Šímové. Skutečná delikatesa,“ vysvětlil Máša.

Jak jste to uhádl?,“ vykulila Mašková oči. „To je moje nejmilejší jídlo!“

„Tak to si určitě pochutnáte,“ řekl Šíma. „Mojí manželky totiž také. Vaří ji podle receptu její babičky. Promiňte! Co vám můžu nabídnout jako předkrm?“

 „Co byste doporučil?“

„Možná trošku salátu, jen malou porci na začátek.“

„No výborně. A na pití si zatím dáme vaše proslavené Analcoolico.“

„S ledem a s citronem. Ano. Hned to přinesu.“

Mašková si prohlížela stříbrný svícen, pak vzala do ruky vidličku:

„To je všecko pravé stříbro. A skutečný damašek,“ přejela dlaní po naškrobeném ubruse.

„Milá zlatá, tady je všecko echt,“ řekl Máša. „Pan Šíma má hotelovku, obor barman a číšník, jeho paní taky, ale obor kuchař cukrář. Oba v osmašedesátém utekli do Německa, dneska tam mají dva hotely. Paní  Šímová je „Zweihaubenkoch.“

„Co to je?“

„Něco jako kuchař s dvěma hvězdami. Pak už je jenom „Dreihaubenkoch.“ Tři hvězdy. Uděluje to nějaký mezinárodní svaz kuchařů, nebo kdo.“

„Tak co dělají, prokristapána, tady na dědině?“

„Její rodiče to tu dostali v restituci.  A tak se rozhodli, že z toho tady udělají restauraci podle svého gusta. Ale to je na moc dlouhé povídání.“

„A to se tady uživí?“

Máša se rozhlédl po lokále. „No, dneska je tu poloprázdno, ale obvykle tady bez rezervace neseženete židli. A o veletrhu už vůbec ne.“

„Vy jste tady štamgast, co?“

„To zrovna ne, ale když jedu okolo, nebo když mne honí mlsná, tak se zastavím…Á, tady máme naše pití.“

„Salát bude za chviličku,“ stavěl pan Šíma obřadně na stůl dvě vysoké sklenice, do poloviny plné červené tekutiny, talířek s plátky citronu, broušenou  karafu s vodou  a misku s ledem.

„Tohle je Campari,“ prohlížela si Mašková sklenici proti světlu, „ale vy jste objednával něco jiného, ne?“

„To je Analcoolico. Aperitiv pro řidiče. Bez alkoholu. S trochou vody a s ledem je to moje pití. Šíma je objevil někde v Itálii a dobře to prodává v těch jeho hotelích. Ale v Česku prý se neujalo. Nejde se z toho opít. Snad vám bude chutnat.“

Spustila si do sklenice dvě kostky ledu a dolila tolik vody, kolik předtím Máša sobě.

Chvilku zamyšleně kroužila sklenicí, aby se voda promíchala, pak se podívala Mášovi zpříma do očí:

„Když už se známe tak dlouho, mohli bychom si tykat, ne?“

„S potěšením. Já jsem si to netroufal navrhnout, hned druhý den. Ale když myslíš že to je dost dlouho, tak čin-čin,“ pozdvihl Máša sklenici.

„Já tě skutečně znám už dlouho.“

„Ale!?“

„No,  od té doby co chodíváš na soudní. Já totiž dělám panu profesorovi Bartákovi asistentku.“

Máša si plácl na čelo: „No jo, já jsem přece mezek. Včera jsem si říkal: Mašková, Mašková, to jméno odněkud znám! A rychtyk! Ty přece s Bartákem podepisuješ protokoly!“

„Takže jsme se viděli mockrát. Ovšem pro tebe jsem byla luft.“

Máša s překvapením cítil, jak červená v obličeji. „No, ono v tom doutníkovým kouři u Bartáka v pracovně není moc dobře vidět!“

Mlčky upíjeli ze sklenic příjemně trpký nápoj.

„Toho musím koupit flašku mamince,“ řekla Mašková. „Campari je její oblíbené pití a teď nesmí alkohol kvůli srdíčku.“ Pomalu kroužila sklenicí v ruce a pozorovala nápoj prozařovaný světlem svíčky.

„Takže ty o mně víš všecko,“ přejel si Máša rukou po tváři. „Nebo ještě o něco víc. Barták je stará drbna.“

„To víš, že vím. A pan profesor mi dokonce předpověděl, že my dva spolu jednou skončíme v posteli.“

Chvíli si navzájem mlčky hleděli do očí a pak Máša potichu řekl:

„To jsem nevěděl, že Barták je taky hvězdopravec.“

 „Nezlobte se, ale tohle v životě nemůžu sníst!,“ sepjala ruce, když před ni pan Šíma položil talíř vrchovatě naložený směsí všelijakých druhů salátů, promíchaných dozlatova osmaženou anglickou slaninou.

„Na to jsme tady zvyklí. Ani pan Máša to nesní…Co vám mohu nabídnout za pití ke svíčkové?“

Máša pokrčil rameny a zeptal se: “Hanko, rozumíš vínu? Já moc ne.“

„Já taky ne. Pane Šímo, bude to zřejmě  na vás!“

„Teď asi očekáváte, že vám nabídnu nějaké specielní známkové víno s přívlastkem, ale nikoliv. Když dovolíte, donesu vám láhev ze sklepa jednoho mého přítele z Klobouk. Nádherné víno, pohádka. Určitě bude milostivé paní chutnat.“

Mašková se zasmála: „Nás kdysi ve škole učili, že milostivé paní vymřely, pane Šímo.“

„Tak to je, prosím, omyl. Milostivé paní nevymřely. To jen hulvátů přibylo,“ odmítl pan Šíma zcela vážně.

„Prosím tě, jak se ženská jako ty stane asistentkou na soudním?“

„To je taky  dlouhá historie, zkusím ji zkrátit: V podstatě proto, že jsem tak trochu srab.“

„Nechápu.“

„Můj táta je taky doktor. Taky patolog. A vždycky chtěl, abych šla na medicínu. Prostě proto, že je to v rodině tradice. Už můj děda byl doktor. Napřed v rakouské armádě, pak v ruských legiích.

No a tak jsem šla studovat medicínu. Ale vždycky, když jsem si uvědomila, že budu muset lidi léčit a když něco zvorám tak je možná zabiju, pokoušely se o mně mdloby. Z většiny doktorů se nakonec stanou tak trochu drsňáci, ale já jsem to nikdy skousnout nedokázala. A tak jsem nakonec skončila u pana profesora. On je tátův spolužák, takže…“

Máša se uchechtl: „No těbůh! Stará drbna Barták. Takže vaši už ví, že jsi dneska na večeři s policajtem.“

„Naši už to ví ode mě. A abys věděl, táta moc nadšenej není. Nesnáší policajty. Už od té doby, co umřel Gottwald.“

„Prosímtě! Co my chudáci policajti máme společného s Gottwaldem?“

„To je na dlouhé povídání, třeba ti to někdy táta poví sám, až se potkáte.“

„Myslíš, že bych si zatím u něj vylepšil profil kdybys mu řekla, že můj brácha je taky doktor? Plastickej chirurg. A dobrej. Hodně moc!“

„Ale?! To se může někdy hodit!“

„Tobě?…Poslyš, jak je to možný, že taková nádherná osoba  pořád ještě běhá svobodná po světě?“

„Protože vdaná a rozvedená. Začal chlastat, jestli tě to zajímá…Ale už je to pryč, causa finita,“ klepla dlaní na ubrus. „Teď mi ty vyprávěj, jak se z právníka stane policajt!“

„Já jsem chtěl být policajtem od malička. Nejradši jsem si hrál na četníky a na zloděje. A babička mi vyprávěla, že z toho vždycky byla hrozná rvačka, když jsem měl být zlodějem. A až jsem se naučil číst, hltal jsem detektivky po desítkách. Přečetl jsem všecko, co měl táta v knihovně. Už v deseti letech jsem byl expert na vraždy a lumpárny všeho druhu.“

 „Táta byl  strašně moudrej člověk. Vzdělanej, přesto, že žádný velký vzdělání neměl. Byl vyučenej tiskař. Moc dobrej tiskař. A co vytiskl, to přečetl. A přemejšlel o tom. Takže měl, dneska by se řeklo, obrovskej záběr.“

„Ale Barták říkal, že byl ředitelem tiskárny?“

„Potom. Protože on byl v komunistickým odboji. Tiskl pro ně tajně za války letáky, dokud ho nesebralo Gestapo. A po válce vstoupil do partaje. A takovej zasloužilej soudruh, opravdickej dělnickej kádr, ten přece nemůže dělat obyčejnýho tiskaře.“

Mašková odsunula talíř.

“Dost! Když to dojím, tak už si nedám tu slibovanou svíčkovou.“

„To je Šímovic politika. Pro ně je host, který nedokáže dojíst, ta nejlepší reklama. Všude pak dává k lepšímu, jak se tady přežral. Ani Šíma, ani jeho paní, neuznávají při vaření žádné normy. Tady nikde v jídelním lístku nenajdeš „200 gramů masa, 10 gramů másla.“ Paní Šímová vaří jako Rettigová – vraž do toho deset vajec! A co hosté nesní, s tím pak krmí vlastní prasátka.“

„Z takových názorů by se každý dietolog zbláznil!…Ale povídej dál!“

„Protože každý táta chce pro děti to nejlepší, tak jsme s bráchou museli, když on sám nemohl, na študie. Co ten se narozčiloval, když jsem mu řekl, že já budu policajt a basta.“

„A co maminka?“

„Ta nám umřela, ještě jsme byli kluci. A tak nás vychovala babička, její maminka. Babička Pepička.“

Máša se na chvíli odmlčel a dvakrát zamyšleně pohladil dlaní chladivý damašek ubrusu.

„No. A když táta viděl, že se mnou nepohne, tak z moci otcovské rozhodl, že teda dobře, ale napřed vystuduju práva. Protože žádnej dobrej policajt se bez práva neobejde, neboť policie jest o právu a o zákonech.

Tak jsme s bráchou  šli na gymnázium. A abychom nezvlčili, museli jsme sportovat. Brácha je takovej vysokej, hubenej, tak mu táta vybral košíkovou a mně přidělil řeckořímský zápas. Když chci bejt ten policajt, tak ať se otrkám.

Brácha šel studovat medicínu a já práva.

Po promoci mě chtěli ke Státní. To víš, z kádrový rodiny, jenže ten podivnej spolek mě nikdy nelákal.  Já chtěl honit lumpy.“

„Hrát si na četníky a na zloděje jako za mlada?“

„No, vlastně jo!…Tátovi se štácka taky nelíbila, tak to zařídil a k policii jsem šel. Ale protože jsem odmítl jít kam chtěli Oni, a ani jsem nechtěl do partaje, tak mne po vojně šoupli za trest z Prahy na Moravu, na obvodní oddělení, na dědinu. Za trest. Někam do Humenného, na to si netroufli kvůli tátovi. S těma jeho metálama a známostma.“

„A tobě to nevadilo? Z Prahy na dědinu?“

„Ne. Tam to bylo docela fajn. Tam člověk znal za rok za dva každýho, já jsem si tam hlídal takovou tu obyčejnou kriminalitu, politiku a špiclování občanstva  si hlídali soudruzi straníci. S tím byla halda papírování. A já měl od toho pokoj. Jenom se mě občas přišli zeptat, jestli se někde píše tvrdý nebo měkký i. A tak jsem tam strávil pět let.

Pak si na mne najednou nahoře vzpomněli, na mé hříchy se jaksi zapomnělo, měl jsem pár čárek u načálstva za vyřešené případy, za vykradenou samoobsluhu, za prase ukradené v JZD a tak, no a tak jsem přišel na kriminálku…A tady máme svíčkovou!“

Pan Šíma opatrně rejdoval mezi stoly servírovací vozík.

„Tady se i servíruje na stříbře?,“vydechla Mašková překvapeně.

„U nás výhradně na stříbře, madam,“ řekl pan Šíma a položil na stůl podlouhlou mísu s plátky nakrájené svíčkové. Následovala kouřící mísa knedlíků a terina omáčky s obrovskou naběračkou, miska brusinek a naposled miska ručně vyšlehané smetany. Pan Šíma odebral se stolu talíře se salátem a zaměnil je za čisté. Otevřel láhev, přičichl ke korku a nalil rubínově červené víno do sklenic.

Popřál  dobrou chuť a odspěchal s vozíkem do protějšího rohu, kde se rozjařená společnost důrazně dožadovala dalších lahví „šampáňa.“

Mašková sepjala ruce pod bradou a s lokty opřenými o stůl si celé aranžmá s neskrývaným údivem prohlížela.

„Tohle jsem ještě nezažila! Tohle snad neznají ani v nejnóblejším hotelu v Brně!“

„Ty znáš v Brně nějaký nóbl hotel?,“ povytáhl Máša obočí.

Zasmála se a naskládala si na talíř pět knedlíků, naběračku omáčky a dva plátky masa.

Máša se spokojil s knedlíky a omáčkou.

„Ty nejíš maso?“

„Ale jím, jenom ty chutě nemíchám. Pěkně postupně. Maso nakonec.“

Dojedli mlčky, až Mašková obdivně vydechla: „Pohádka! Jako u maminky!“

„Tak vidíš, že to stálo za to jet sem až z Brna!“

„To by stálo za to jít sem pěšky,“ řekla a začala si klást na talíř další porci.

„Když jako u maminky, tak jako u maminky,“ dodala na vysvětlenou.

Potom oba labužnicky upíjeli víno, až Mašková trochu důrazněji postavila sklenici na stůl jako by se k něčemu rozhodla, podívala se Mášovi do očí a zeptala se:

„Jaké to je, žít se všemi těmi tvými penězi? Promiň, že se ptám tak otevřeně, ale tahle otázka by mezi námi stejně jednou musela padnout.“

Máša počkal, až pan Šíma mlčky dolil sklenice a sklidil se stolu. Pak si položil lokty na stůl a zkřížil ruce před sebou:

„První moment je to šok. Zčistajasna ti do klína spadne balík, jaký si vlastně vůbec neumíš představit. Já jsem to vyřešil tím, že jsem se strašně ožral. Poprvé v životě. A doufám, že naposled. Ta kocovina byla hrozná…“

„Mohu servírovat kávu a moučník?“

Mašková se rozzářila: „Pane Šímo, poděkujte za nás manželce. Byla to skutečně lukulská krmě! Tak výtečná, že jsem si přidala dvakrát. Takže kávu pro mne ano, ale moučník už prostě nemám kam dát.“

„Ale jen nám jej přineste dvakrát, pane Šímo,“ smál se Máša. „Až paní doktorka ten moučník ochutná, tak si v žaludku nějaké místečko najde.“

Pan restauratér potěšeně odspěchal.

„To mu nemůžeš udělat. To je jeho třešnička na dortu. Tečka nad i, závěrečná věta v tomhle jeho koncertě.“

„Ale já už opravdu nemůžu!“

„Tak, když dovolíš, co nesníš, to pak dojím já.“

„Prima. Filozofuj dál o penězích!“

Mlčel. Předloktí položená na stole, zamyšleně míchal lžičkou kávu v šálku.

Pak pomalu zvedl hlavu a zahleděl se své společnici přímo do očí.

Napadlo ji, že v nich najednou vidí jakousi únavu, kterou v nich předtím neviděla.

„Každý policajt si po čase zvykne, že se k němu většina lidí venku chová s jakousi nedůvěrou. Ale když se z tebe, ze dne na den, stane „Major Balík,“ tak se z tebe taky ze dne na den stane vyvrhel společnosti.“

„Vysvětli!“

„Pro ostatní policajty, teda pro většinu, abych neurážel, přestaneš být jedním z nich. Už nemáš jejich denní problémy. Nestaráš se o postup, nezajímá tě, jestli ti šéfové proplatí přesčasy, jestli dostaneš odměnu nebo nedostaneš. Začnou sledovat, jestli už zase máš novou košili, nové boty, nový oblek,,,“

Zapálil si cigaretu.

„A pro ty venku, pro všecky naše potenciální zákazníky, počínaje pány tam nahoře a konče posledním kapsářem, představuješ najednou nebezpečí.  Protože všichni žijí v přesvědčení, že každý v tomhle státě je ke koupi. A jde jenom o to, správně odhadnout za kolik. Ale jak si mají koupit poldu, který ty jejich peníze nepotřebuje?“

„Když si tě nemůžou koupit, tak ti můžou aspoň šlápnout na nohu. Neříkej, že nemáš žádné kuří oko!“

„No, to mohli. Na to mají zaběhané metody. Jenže já nikdy v partaji nebyl, prostým členem ve Svazu mládeže a v Česko-ruským kamarádšoftu byl skoro každej, s STB jsem se nekamarádil a služební rejstřík mám čistej. A nezapomínej, že jsem poctivej, diplomovanej doktor obojího práva. Žádná partajní rychlokvaška. Tak co!?…“A teď ochutnej ten moučník. A na chvíli mne omluv!“

Odešel do výčepu, aby s panem Šímou vyrovnal účet.

Ke stolu se vrátil s igelitovou taškou.

„Tady je to pití pro tvoji maminku.“

„To je milé, že sis vzpomněl.“

Pozorně posbírala vidličkou z talířku poslední drobky a pak s ní ukázala na Mášův moučník. „Kdybys už náhodou nemohl, tak já ho za tebe dojím!“

Se smíchem jí talířek přistrčil.

Ještě nedopili kávu, když se ve dveřích objevil taxikář.

Padala mlha a ochladilo se.

Mašková se ve vyhřátém autě schoulila a opřela si hlavu o Mášovo rameno: „Když dovolíš, tak si trochu schrupnu. Nezapomeň mě tady!“

Než Máša vymyslel nějakou vtipnou odpověď, usnula jako dudek.