Čtení na dlouhou chvíli 25. kapitola

Vrátil se domů krátce před pátou hodinou. Klíče pohodil na stolek vedle vchodových dveří a vzal do ruky hromádku pošty. Zul si boty a jen v ponožkách pomalu přešel do obývacího pokoje; dvě obálky, zřejmě výpisy z banky, položil na stůl a všecko ostatní, samé reklamní letáky, hodil do koše. Svlékl sako a přehodil je přes opěradlo židle. Vzal  se stolu poznámkový blok, ze starého hmoždíře vytáhl jednu z tužek a vyšel do zahrady. V saku mu začal vyzvánět mobil, takže se musel vrátit.

„Tady Žižka. Z technickýho. To druhý auto tam u autodromu je Mercedes. Šestistovka. Obrovský fáro. Volám ti to, protože všecko teď spěchá, ne?“

„To víš, že jo. Děkuju.“

Pantofle, lehátka i slunečník byly stále tam, kde je dopoledne opustil.

Hanka zřejmě odjela narychlo. Na stole stály obě sklenice i džbán se zbytkem džusu. Na zemi vedle lehátka se povaloval časopis, který nedočetla.

Máša zvedl opěradlo lehátka a pootočil je, aby mu slunce nesvítilo do obličeje.

„Tak si to trochu sesumírujem,“ zabručel a opřel si blok o koleno.

„Takže to máme: Váňa, řidič. O té schránce vědět nemusel. Ale přece nemohl být tak blbej, aby nevěděl, že s tím jeho ježděním to nějak smrdí. Přinejmenším věděl o penězích v obálce.“

V domě se rozcinkal zvonek.

Máša hodil blok s tužkou v pokoji na stůl a šel se podívat, kdo to otravuje právě teď.

Před brankou stál kapitán Čech.

„Ivane! Jak jsi mě tady našel? Pojď dál!“

„Každý máme svoje informanty,“ zašklebil se Čech. „Ota tě pozdravuje. Já jdu jenom na skok. Tady v Brně momentálně končíme,  přesouváme se do Plzně. Přijel jsem na otočku odvézt věci z hotelu. Šéf si myslí, že tady máme všecky papíry, oblečení a kufry, tak mi podepsal cesťák.

„A vy tady máte jenom kartáčky na zuby, co?,“ smál se Máša.

„Ještě pyžama a holení.“

Máša zavedl hosta do obýváku.

„Jedls něco?“

„Jo, díky. Ale dal bych si něco na pití.“

„Pivo, kafe, vodu?“

„Řídím, a kafe jsem měl. Vodu.“ Čech se rozhlížel po pokoji.

„Nábytek máš pěknej. Ale baráček se mi zdá takovej chudej. Na zbohatlíka.“

„Pro mě akorát. Rozumní pracháči myslí na stará kolena.“

Čech se zasmál a vytáhl z kapsy složený list papíru.

„Tady jsem ti přivezl ten slíbený seznam bankovek.“

Máša před hosta postavil láhev minerálky a sklenici.

„Jak to vypadá v Plzni?“

„Tam se teď dějou věci! Náš starej se může radostí zbláznit, jak se to všecko konečně rozhejbalo. Už se těší, jak dostane metál!“

Máša si přitáhl popelník a z kapsy košile vytáhl krabičku cigaret.

„A my?“

„My nic. O nás se nikdo nezajímá. Plzeňáci všude tvrdí, že je už dlouho sledovali a teď prostě spustili klec.

Ale popořádku:

Jednoho z těch Rusáků hledá Interpol pro jakousi vraždu v Polsku. O tom druhém se ví zatím jenom to, že je tu taky na falešnej pas. A oba mlčí jako hrob. Drsňáci ze staré školy.“

„A ten Zachata?“

„Ten lže, jak když tiskne. On jenom dělá panu Sýkorovi domovníka. V životě ho nenapadlo podívat se do toho psacího stolu. Ani ve sklepě nikdy nebyl. A mimochodem, Zachata se nejmenuje. Ta občanka je falešná. Řidičák taky.“

„Nepovídej?“

„No jo. Vzali mu daktylky a uvidíme. Ale třeba nám něco řekne  jeho pan domácí, Sýkora. Ten se nám zatím někde schovává.“

„Tak se cestou domů stav v Brně na soudním. Mají ho tam u ledu.“

Čech překvapeně hvízdl. „Pane jo, kdy ho sejmuli?“

„Hele, jak to víš, že ho sejmuli? To je podezřelý. Když vraha zatím nemáme. Ještě je na pitevně, ale odhaduju někdy včera.“

Čech se zachechtal.

„Vy tady máte nějak nezdravé povětří, ne? Včera prý se taky picnul někdo od vás!“

„Ten ze spisovny.“

„Ale! Že by on byl ten krtek?“

Máša zamáčkl cigaretu a začal si třít nos.

„Myslíš, že on a ten Sýkora...?“

„Nevím, to mne tak napadlo.“

„Tak to tě napadlo docela vtipně. Před chvílí mi volali, že kousek vedle od toho auta s mrtvým Čurdou zastavil taky Mercedes. Podle techniků to byl typ MB 600.“

Čech překvapeně povytáhl obočí.

 „Jo, mimochodem: Pan Sýkora měl v bytě trezor. A v trezoru nějaké dolary a naštosovaných údajně skoro pět milionů. 

„Proč údajně?“

„No, znáš to. Taková halda peněz, to se při počítání lidi snadno spletou. Naštěstí jsme u toho já s Otou nebyli.“

„Kolik falešných?“

„Nic.“

 „Tebe napadl krtek, mně napadá, že to v tom případě všecko začíná nějak pasovat dohromady. Jestli máš pravdu, tak tady někdo začíná radikálně uklízet. Ten Čurda hrál hazard, to se o něm ví. Myslel jsem si, že někde měl dluhy a nechtěl platit. To se zdálo docela pravděpodobné. Ale teď, z tohohle pohledu, už to s ním vypadá jinak.“

„Toho Čurdu sejmul Sýkora a toho pak sejmul někdo třetí? To myslíš?“

„Anebo někdo třetí sejmul oba!“

Čech, ruce sepjaté na stole, mlčky o sobe klepal palci a zamyšleně se na Mášu díval.

„Když ti dám za pravdu, tak ten – Čurda, ne? – ten vybíral schránku v autě tady na Moravě a Zachata v Čechách. A distribuovali to každý ve svém rajóně. A zbytek předávali Sýkorovi. A Sýkora dával výdělky někomu dalšímu. Tomu třetímu, asi.“

„Ale proč ty zastávky?  Někdy na Moravě, jindy v Čechách?“

„Třeba proto, že musela jezdit vždycky dvě auta společně. A ten druhý šofér by se mohl divit, proč Váňa pokaždé přes Hodonín a on nikdy. A tak jednou v Hodoníně a jindy v Rakovníku.“

„Blbost! Nejjednodušší by bylo jenom do Rakovníka. Tam musel tak jako tak. Pro dlaždičky.“

„Tak dobře. Čurda měl na starosti distribuci na Moravě, Zachata v Čechách. A Sýkora rozhodoval kolik sem a kolik tam. A možná i jinam. Proto měl ten balík v trezoru.“

„Takhle je to lepší.“

Čech si podepřel hlavu rukou.

„Jestli to je takhle, tak je to v pytli! Ti dva mrtví nám nic neřeknou a v tomhle státě teda někde porůznu leží pámbu ví kolik tisícovek falešných peněz. A nemáme šanci zjistit kde! Ze Zachaty sice pár zákazníků vydolujeme, ale to může být jako když plivneš do moře.“

„To nemusí být tak zle. Aspoň ten Sýkora si přece musel vést nějaké záznamy.“

„Doma měl počítač. Jenže disk úplně prázdnej. Zřejmě všecko ukládal jenom na diskety a ty se nikde nenašly.“

„Třeba by bylo nejlepší, kdyby se nenašly vůbec.“

Čech povytáhl obočí: „Co máš na mysli?“

„Jen mne tak napadlo, co tam, teda čistě teoreticky, že ano, co tam mohou  být za jména. To by pak třeba celá ta naše mravenčí práce mohla přijít úplně vniveč.“

„Ty máš teda důvěru k našim elitám,“ zakroutil Čech nevěřícně hlavou.

„A to jsme ještě nepřemýšleli o tom, kde hledat toho tajemného třetího vzadu.“

„Juro, já fakt nechápu, že tě tohle řemeslo ještě baví. Já už se nemůžu dočkat, až budu mít odslouženo. A pak se odstěhuju do rodné vísky, do domečku po dědovi a všichni mi můžou políbit šos!“

„No, třeba tě zatím bude hřát pomyšlení, že jsme asi tomu Zachatovi zachránili život! Třeba už by byl dneska taky gumovej.“

„No vidíš! Třeba nám začne být nakonec vděčnej a bude zpívat.“

Čech se podíval na hodinky a vstal.

„Musím jet. Hele, zůstaneme na telefonu, že? Číst všecky ty zápisy a hlášení mi už leze krkem. Stačí mi ty, co musím psát sám. Mám ten dojem, že vám celé další šetření tady naši páni přešoupnou do Brna. Budiž ti útěchou, že na vás už moc nezbývá.“

Máša počkal až Čech otočil auto, zasalutoval mu a šel se podívat do lednice, jestli mu paní Balhárková nepřipravila něco k večeři.

Talíř s bramborovým salátem postavil na stůl, dva řízky strčil do mikrovlnky a šel na zahradu uklidit polštáře s lehátek.

Nad lesem se stahovala mračna, zvedal se vítr a vypadalo to na bouřku. Pozavíral dveře a okna a složil se na gauč. Zamáčkl v popelníku cigaretu a všiml si seznamu bankovek, který mu přivezl Čech.

Všecko v tržbách při kontrole v bankách. Obchodní domy, drogerie, hospoda, trafika, herny…

Herna! A tady v Brně.

„Tak se tam zítra zastavíme. Uvidíme, hoši, co jste přehlídli. Třeba nic, ale tuplem šitý líp drží.“

„Takže zítra nás čeká papírování - a aukce u pana inženýra Vodičky. Dobrá kotletka na rožni, to přece nemůžu pominout.“

Osprchoval se, budíka natáhl na pět hodin a, jen co si přetáhl přikrývku přes hlavu, usnul.