Čtení na dlouhou chvíli 30. kapitola

Motor tiše hučel,  topení příjemně hřálo a měsíc v úplňku osvětloval krajinu. Provoz byl viditelně klidnější než před čtyřmi hodinami, i když kamionů neubylo. Přesto se Máša necítil dobře. Zase se jednou dostal do hledáčku velkých pánů a od těch se přece vždycky snažil držet stranou. Pro obyčejného policajta, za kterého se považoval, to nebyla ta správná společnost. A do té se jej právě pokusil pan doktor Kunz vtáhnout.

„Nemusím zdůrazňovat, pánové,“ opakoval si Máša polohlasně poslední větu pana doktora předtím, než ten dopil svůj poslední koňak, „že úspěšné uzavření akce se pozitivně projeví i ve služebním postupu těch, kteří se zasloužili.“…

Úspěšným uzavřením akce se ovšem rozumí, že některým pánům se jejich strachem sevřené řitě zase uvolní.

Bouchl dlaní do volantu. „Hovno, pane doktore!“

„Na pana Maiera nemám skoro nic“, pokračoval v samomluvě, „to máte pravdu. Ale taky jsme ještě nikde pořádně nehledali. A až pohledáme, najdeme! Copak to dneska breptal ta tyčka Havlík na golfu? „Potřebuješ vyprat prachy?“ Takhle to řekl. A Sedláčkovi, váženému panu předsedovi, se to vůbec nelíbilo. A ostatním pánům taky ne, upamatovával se Máša, jak náhle veškerá konverzace u stolu utichla. Protože ten ožralej blbec Havlík zapomněl, že nejsou mezi sebou, že se mezi ně vetřel policajt!

Ba ne, pane doktore, pravdu mám já! Zachata, Čurda, Sýkora. A k nim Maier. Ten je ten čtvrtý do mariáše, ten černý vzadu. A toho já dostanu!“

Zavrtěl se na sedadle a  zapálil si další cigaretu, když se před ním na silnici náhle rozsvítilo červené světlo a vyzývalo k zastavení. Zajel na krajnici, zastavil za hlídkovým vozem, vypnul motor, zapnul blinkry a spustil okno.

„Ahoj, Juro! Nestalo se ti něco?“ strčil mu do vozu obličej nadporučík Martínek.

„Co by se mi mělo stát?“

„No, kluci ti naměřili osmdesát tři. Tak jsme usoudili, že máš asi infarkt. Takhle pomalu přece normálně nejezdíš!“

„Ale, trochu jsem se zasnil, znáš to.“

„No, tak bacha na to! Za to by mohla být mastná pokuta! Řidič je povinen se plně věnovat řízení.“

Z hlídkového vozu se ozvalo „Černé Audi stodevadesát!“

„Měj se! Musím do krámu,“ zachechtal se Martínek.

Máša se rozjel a tentokrát se řízení věnoval plně. Za dvacet minut zajížděl do garáže.

V kuchyni našel na stole lístek. „Naši tě zvou v neděli na oběd. H.“

Jako vždycky byl Máša druhý den v kanceláři už před sedmou. Ani nestačil uvařit kávu, když bez klepání vešel Nekula.

„Ó, sám náš nejvyšší osobně! Posaď se!“ sypal Máša kávu do druhého hrnku.

„Přišel jsem za tebou sem, protože tohle nemusí Jiřina slyšet: Ta tvoje dobrá nálada tě přejde; mne přešla už včera večer. Náš nejvyšší si mne osobně postavil do haptáku! Telefonicky, samozřejmě. A výsledkem je, že já jsem teď osobně zodpovědný za to, že se budeš nadále chovat přesně tak, jak si náš pán tam v těch jeho výšinách přeje. No, neškleb se tak pitomě! Protože nadále půjde všecko jen podle foršriftu! Takže za prvé: Od sofort  se budeš věnovat s veškerým úsilím pouze uzavření případu s těmi falešnými bankovkami. A pouze na Moravě. A to znamená, že se nebudeš starat ani o Čokla! Tuhle věc  dokončí Ptáci  bez tebe. Za druhé: Každé opuštění tohohle baráku ve služební době pouze podle předpisu a příkaz ti budu podepisovat já osobně. A to je  rozkaz!!! Vezmi to laskavě na vědomí. Už žádné podepisování štosu papírů za čtrnáct dní zpětně! A za třetí: Pokud jenom jednou zkusíš nějakou tu tvoji kovbojku, tak končí veškerý kamarádšoft a štandopede jdeš do výslužby. Mysli si  třeba, že už nejsem kamarád, ale v tomhle případě je košile bližší, než kabát. Stěhovat se kvůli tobě někam do Dolní Lhoty, to ode mne nesmíš chtít!“

Máša postavil před Nekulu hrnek s kávou, se svým v ruce se posadil do křesla naproti a položil  na stůl krabičku cigaret.

„Zapal si. Koukám, žes v tom ajfru zapomněl fajfku v kanceláři.“

Nekula s povzdechem jednu vyklepl a Máša mu připálil.

„Já jsem včera trávil večer s nějakým panem doktorem. Takovej panáček, ani ne metr šedesát i s kramflekama, na jeho obleček by padly nás obou platy, brejličky nebyly o moc lacinější, hodinky tak odhadem čtvrt miliónu. To jen, aby sis ho uměl představit. Až z Prahy si přijel se mnou přátelsky popovídat. V životě jsem o něm předtím neslyšel. Než jsme skončili, tak se znova ujistil, že jsem ho správně pochopil.

A já jsem ho pochopil. Že když se já nebudu chovat do puntíku tak, jak jsi to ty teď právě zhruba formuloval, tak panstvo použije starý princip kolektivní viny. Co mají připraveno netuším. Ale něco se už najde a předpokládám, že na prvním místě poletíš ty a ti dva kluci z Prahy a co já vím, s kým si ještě pánové jedním tahem vyřídí účty. A mně, blbce, který si myslel, že na něj nikdo nemůže, bez poct a bez výsluhy vyrazí.

Anebo taky ne. Mě tady nechají. A někdo pustí cunt, že Máša je podrazácká svině, která  vás všecky prodala za třicet stříbrných, protože mu už ani ty jeho peníze nestačí.  A moji fotku s číslem auta bude mít v kapse každej četník na silnici, aby mi společně udělali ze života peklo. Tak prostě svět odplácí, řekl doslova pan doktor.

Takže takhle mne ti páni teď mají na háku. A to je důvod, proč si se mnou nemusíš dělat vůbec žádné starosti. Tak hodnýho policajta jsi od tohohle momentu neměl. Přísně podle foršriftů.“

„Myslel jsem si, že mi něco takového řekneš. Přece se neznáme pár dní,“ řekl Nekula. Vzal si další cigaretu a začal ji zamyšleně otáčet v prstech.

„Ale ta tvoje historka není úplná. Kde je smysl toho všeho?“

„Tak poslouchej: Začátek vlastně znáš. Je tady jeden drban, který bydlí v chaloupce až daleko v Čechách, kousek od německých hranic. Nějakej Zachata. Což není jeho pravé jméno, ale to je fuk. Pak máme na scéně Čurdu tady v Brně a ještě pana Sýkoru, ten je z Prahy. Zachata zná Sýkoru. To průkazně víme. Sýkora zná Čurdu, to víme na padesát, no, na sedmdesát procent. Všichni tři mají něco společného s těmi falešnými penězi. A k tomu možná drogy. A najednou se na scéně objeví jeden skopčák z Mnichova, nějaký Maier. Ten zná Sýkoru. Prokazatelně, na sto procent. A možná toho Zachatu. A možná i Čurdu. To je zatím  jen odůvodněná domněnka. Tenhle Maier pravděpodobně, mimo jiného, pro nějaké lidi tady v Česku dělá nějaké službičky. Oficiálně k tomu obchoduje s dřívím. “

Máša varovně zvedl prst.

„A teď dávej pozor! Jako policajt: Usoudil bys z toho, že tenhle Maier k těm prvním třem nějak patří?“

„No,“ tahal se Nekula za dolní ret, „určitě by mne to napadlo. Ale co s tím bez dalších důkazů?“

„Přesně tohle říká pan doktor Kunz. A teď jsme u tvého dotazu, kde je smysl toho všeho:

Tenhle pan Maier je ve volném čase velkej  korouhevník. Známá osoba ve všech lepších bordelech v Praze i v Brně a asi i jinde. A z toho titulu známý, tipnul bych si, že dokonce velmi dobrý známý, jistých nejmenovaných pánů, s nimiž se tam zřejmě potkává, nebo setkává. Kdyby se tohle doneslo tisku, vzniklo by nebezpečí, že se novináři začnou zajímat právě o tyhle Maierovy aktivity, známosti a styky. Právě teď, když se blíží volby.

A proto si pánové důrazně nepřejí, aby se o pana Maiera zajímal někdo jiný, než oni sami. A nepřejí si to tak zoufale, že kvůli tomu za mnou poslali zvláštního emisara.“

„Dobrý. Ale proč za tebou? Když už to já mám rozkazem?“

„Protože já jsem neovladatelná osoba, tak nějak podobně mi to pan doktor řekl, tak pánové rozhodli, že neuškodí udělat na mne bububu ještě i tudy. To podezření o vzájemném spojení těch čtyř pochází ode mne. Jediní, s kým jsem o tom mluvil, jsou ti dva z Prahy. A ti to řekli nadřízeným. A ti s tím běželi výš…znáš to.

Čech se mi svěřil, že oni oba si taky přihřívají vlastní polívčičku. Což jim já nemám za zlé. Pan doktor řekl jasně, že když všecko dobře dopadne, služební postup je zajištěn.“

 „Sám sis to navařil, tak si to holt teď sám vyžer, i když soukromě ti to nepřeju,“ zamáčkl Nekula cigaretu v popelníku.

„Nic jiného mi nezbývá. Ale nedovedeš si představit, jak mne to žere. Já jsem prostě jistý, že Maier je ten černoch vzadu. Já to čuchám a přitom to dokázat nesmím. Doktor i ty máte pravdu. Mimo podezření dneska na stůl nemůžu položit vůbec nic. Ale na sto procent věřím, že důkazy tu někde jsou. A já je teď nesmím hledat. Ani do spisů už teď nemůžu nakouknout. Kdo ví, kdo všecko mě teď hlídá. Takhle blbě jsem se snad nikdy necítil!“ Máša praštil pěstí do stolu, až hrnky poskočily.

„Budiž ti útěchou, že když to dopadne jak nařízeno, tak se mi třeba podaří tě za odměnu z archivu zase vytáhnout.“

Nekula se podíval na hodinky a vstal.

„Za chvíli začíná porada. Tak pojď dolů.“