Čtení na dlouhou chvíli 31. kapitola

Všichni seděli kolem dlouhého stolu, Nekula v čele si nacpával dýmku. Máša, jako obvykle, na pohovce v rohu míchal kávu. Paní Jiřinka s blokem a tužkou seděla vedle, připravená udělat zápis. „Všecko je jinak,“ Nekula zmizel v oblaku dýmu, hodil sirku do popelníku a máváním oblak rozehnal. „Pan prokurátor změnil pořadí důležitosti. Takže právě teď je na prvním místě záležitost padělaných bankovek, na druhém místě je to zlatnictví a mord se nám posunul až úplně na konec. Zdůvodnění ode mne nechtějte, mně je taky neřekli.

K bankovkám: Vyšetřování na Moravě, to zdůrazňuju, přebíráme od pražáků my. S tím, že ti dva mají práci v Čechách.  Dokonce už sem poslali nějaké papíry.  Naším úkolem je doplnit fakta podle přiloženého soupisu požadavků a pak to zabalit a poslat prokurátorovi.“

Nekula podal Mášovi složku.

„To zařídí tady Máša a Skřivánek mu pomůže. A teď k tomu dalšímu…“

 Máša vstal a cestou ke dveřím kývl na Skřivánka.

„Jdeme ke mně nahoru.“

Přitáhl si křeslo. Skřivánek se posadil na zbývající židli a sáhl do kapsy pro cigarety.

„Napřed si to všecko přečti, ať si uděláš představu“, pošoupl Máša před Skřivánka složku. Pak si skřížil ruce za hlavou, houpal se v křesle a kouřil.

Skřivánek vytáhl blok a občas si zapsal nějakou poznámku. Nakonec odložil poslední list a vrátil štůsek papírů do složky.

Máša si protřel oči a šel otevřít okno, aby se dým v místnosti trochu rozředil.

„Dobře, zhruba chápu o co jde. A co teda teď dál?“

„Podle tohohle lejstra“, Máša poklepal na svrchní list, „máme doplnit výslechy těch putykářů z Ostravy a toho chlápka z Čejče. Víc se od nás nežádá. “

„A dál?

„Nic. Bude se asi čekat. My jsme udělali všecko pro to,  aby se o té schránce v kamionu nic nerozneslo. Oficiální verze zní, že u kamionu praskla pneumatika a řidič se zabil. Konec.“

„Čekat na co?“

„Že ta banda to rozjede znovu. S novými lidmi. Dosud to fungovalo bez problémů, tak proč v tom nepokračovat? A pak kamion pěkně sledovat, doufat a čekat u nějaké pumpy na toho, kdo se v temné noci objeví. A klofnout ho se šroubovákem v ruce. Pokud všichni dokážou držet  do té doby hubu na zámek! A pokud  nedokážou, bude téhle pohádky konec.“

„Jo. Mohlo by to vyjít. Proč ne?! Jsou to blbci.“

„Když dokážou tisknout  a zřejmě i distribuovat tak kvalitní padělky, tak to evidentně žádní blbci nejsou. Uvědom si, že vůbec nevíme, kdo všecko v tom jede a kolik tady těch bankovek vůbec někde ještě tiše leží.“

„Já mám na mysli tu dopravu. Píšeš tady, že do schránky se vejdou dva balíčky bankovek. Dvě stovky tisícovek. A oni kvůli nim každých čtrnáct dní riskujou, že je nějakej pilnej celník vyhmátne. Já bych vzal velkej nebozez, pořádně velkej, s tím bych do jedné klády z čela vyvrtal třeba dva metry dlouhou díru, nacpal bych tam dva, tři miliony, vysoustružil bych špunt, díru zašpuntoval a tradá! Pěkně jedním vrzem. Namísto na desetkrát.“

„Na hranicích kontrolují čísla klád a porovnávají je s čísly v papírech. To všecko vím od toho Vodičky z Finewoodu. A to by musel být moc velký pitomec celník, aby si toho tvého špuntu nevšiml.“

„Jo? A řekl ti ten Vodička taky, jak jsou někdy ty čela zablácený, když se klády koňma stahujou na skládku? A že je nikdo neopucuje? Nejvejš otře ten štítek s číslem, pokud je nečitelnej. Ten, co zajímá celníky. Traktorem, to je něco jinýho. Ten klády táhne na takové plechové zástěře, takže se dříví tolik nezasviní. Já pochybuju, že na Ukrajině stahujou traktorem.“

„Jak tohle všecko víš?“

„Protože mám maturitu na lesárně.“

„Tak to díky za přednášku. Člověk se pořád učí. Ale trochu jsme odbočili. Naše starosti jsou na Moravě, ne na Ukrajině.“

„A nezbývá nám, než čekat. Šéf bude radostí bez sebe. Až mu budeme denně meldovat, že pořád čekáme a čekáme.“

Máša se uchechtl. „To mě nenapadlo. Tak si zatím aspoň vyslechneme putykáře z Čejče. To ve spise taky chybí.“

„A pak nám ještě zbudou ti dva Ostraváci a budeme hotovi.“

Máša se začal se přehrabovat v zásuvkách psacího stolu. Konečně našel formulář cestovního příkazu. Narovnal ohnutý roh, přihladil list rukou a vyplnil příslušné položky.

Pak jej podal Skřivánkovi.

„Prosímtě, skoč s tím dolů, ať to Nekula podepíše. No, nekoukej tak udiveně! Já teď mám přistřižený křídla. Z orla udělali holuba.“

„Mám sehnat taky auto?“, zeptal se Skřivánek, ve tváři stále ještě překvapený výraz.

„Tak daleko jsme ještě neklesli. O mém autě nepadla řeč.“

Pak si Máša vytáhl ze zásuvky svůj telefonní seznam a vyhledal si jedno ostravské číslo.

Když se Skřivánek vrátil, Máša seděl v křesle s nohama nataženýma před sebe a točil palci rukou na břiše mlýnek.

„Tak do Ostravy nemusíme, protože tam mám kámoše. Ti dva putykáři už byli u výslechu a z Ostravy nám pošlou opis.“

Pak vstal, strčil do kapsy pár formulářů, do druhé kapsy cigarety, zamkl kancelář a vydali se do Čejče.

Když projeli Krumvířem, podíval se Skřivánek na hodinky.

„Měli bychom se na toho Hanáčka nějak domluvit, ne?“

„Jak domluvit?“

„No, jeden hodnej, jeden zlej. Ty budeš určitě ten hodnej, co?“

„Dej s tím pokoj,“ ušklíbl se Máša. „To fungovalo kdysi, za Gestapa, nebo za STB. Protože tě tenkrát ten zlej mohl beztrestně umlátit k smrti. To se vědělo, takže to někdy i fungovalo. Dneska můžeš řvát tak na ustrašenýho kluka, který někde vykradl auto. Toho třeba vystrašíš. Když tě baví mít pak na krku disciplinárku a právníky. Dneska každý drban ví, že to je jenom bububu. A nezapomínej, že to nebude výslech. Zatím to pouze bude podání vysvětlení. Bez právníků. Aby bylo jasno!“

„A jak z něj teda něco dostaneš? Možná to bude docela tvrdej ořech.“

„Koukej a uč se! A když se chceš domlouvat, tak takhle: Začneš ty, už se přece spolu  znáte. Aspoň si udělám představu, co vás ve škole naučili. A nakonec si toho pána odvezeme do Klobouk na stanici a tam to s ním sepíšeme. Do Klobouk je to nejblíž. A teď si honem to vystoupení skládej dohromady, za chvíli jsme v Čejči.“

V hospodě tentokrát v přítmí sedělo několik místních. Všichni pili pivo. Čtyři staříci hráli taroky u stolu vedle baru, u jediného stolu, kam dopadalo světlo žárovek nad pultem.

Hostinský Skřivánka poznal a zřejmě se nepotěšil.

„Tak jsme tady zase, pane hostinský. Tohle je pan major Máša.“

Ten pozdravil, jaksi mimochodem ukázal panu Hanáčkovi průkaz a placku a pak si se zájmem prohlížel lokál.

„Doufám, že jste ty cigarety zatím nevykouřil, pane hostinský?“

„Mám je vzadu v trezoru.“

„To je dobře, moc dobře. Tak teď jen tak pro pořádek, jestli si to vaše vysvětlení z minula dobře pamatuju. A taky aby tady pan major slyšel, o co jde: Ivan, jak jste mu říkal, to je ten ukrajinský řidič kamionu. Kužma, že?“

Hanáček mlčky kývl a očima sjel k karbaníkům, kteří přestali pleskat kartami a měli uši na špičkách.

„A tenhle Kužma vám prodal čtyři kartony cigaret. Nekolkovaných cigaret.“

Další přikývnutí.

Máša zatím pomalu došel k regálu za pultem, kde mezi sklenicemi ležela kasírtaška. Jakoby mimochodem ji otevřel a prohlédl si obsah. Pár stovek, pár padesátikorun, dvě tisícovky. Obyčejné. Máša tašku zavřel a položil ji zpět do regálu.

„Nemohli bysme to probrat vzadu v kanceláři?“ zeptal se Hanáček.

„Ale jo, klidně,“ souhlasil Skřivánek.

V kanceláři hospodský bez řečí vyndal z plechové skříně čtyři kartony a položil je na psací stůl. Máša si sedl do rohu na pohovku, Skřivánek se opřel o stůl, Hanáček o skříň.

„Kolik zásilek vám Kužma celkem dodal?“

„Nevím. Myslím čtyři.“

„A nebylo jich pět?“

„No, možná pět.“

„Nebo šest, možná sedum, nebo dokonce osum? Víte co, pane hostinský, zkusíme to jinak. Kdy vám je dodal poprvé?“

„No, tak někdy před rokem, asi.“

„Takže když sem jezdil každých čtrnáct dní, tak to máme třeba pětadvacet návštěv. To už je lepší číslo, co říkáte?“

 „Ale  on sem každých čtrnáct dní nejezdil! Jednou za měsíc. Někdy i za šest neděl.“

„Takže, řekněme, patnáctkrát.

Hanáček to vzdal. „No tak dobře. Jedenáctkrát. To vím přesně.“

„Tak jedenáctkrát. A kolik jste tomu Kužmovi platil?“

„Dva tácy za ty čtyři kartony.“

„Zase špatně. Musíte si líp pamatovat, co nám vykládáte. Minule jste tvrdil, že jenom tisícovku.“

„To bylo jen jednou. Měl jsem pěkně blbou náladu, pohádal jsem se ten den..,ale to je jedno, prostě jsem mu řekl, že buď tisíc, nebo aby vypad´. A on řekl že dobře, ale od teď si najde někoho jinýho.“

„A vy jste pak ty cigarety prodával za kolik?“

„Proboha, vždyť jsem vám to říkal; já jsem je neprodával, já je měl pro sebe!“

„Takže vy vykouříte čtyřicet krabiček za měsíc?“

„Děda taky kouří. A manželka. Občas.“

„No dobře. Tak se vraťme k těm penězům…“

Máša rozhovor rázně uťal.

„Tohle stačí! Pane hostinský, víte co? Zajděte si zkasírovat hosty, dejte  na dveře ceduli „přijdu hned“ a my vás svezeme do Klobouk. Tam to na stanici všecko sepíšeme a hodíme vás sem nazpět.“

Skřivánek se ušklíbl a řekl: „Možná byste si tam na dveře měl třeba napsat „přijdu za pět let“. S námi člověk nikdy neví.“

„Ale ne. Pan poručík jenom rád dělá vtipy,“ řekl Máša. „Počkáme na vás v lokále.“