Čtení na dlouhou chvíli 33. kapitola

V kuchyni mu paní Balhárková nechala na stole talíř buchet. Vybral si jednu rohovou, zakousl se do ní a natočil do konvice vodu na kávu. Do velkého hrnku nasypal dvě lžičky kávy, z lednice vzal smetanu, kterou si tam uložila Hana a trochu do hrnku odlil. Pak se spokojeně opřel o stůl, jedl buchtu  a čekal, až se voda ohřeje. V kapse mu zazvonil telefon.

„Pane doktore, tady Vodička. Z Finewoodu. Slíbil jsem vám, že zavolám, až se kolega vrátí, ale úplně jsem na vás zapomněl. Měl jsem tady totiž blázinec. Rozbil se nám nakladač, tak jsem musel odříct vagony, sehnat montéry, pak sehnat novou pumpu a když to bylo zase v cajku, tak kleknul startér. Tejden blbec! Takže budeme nakládat teprve zítra. Ale proč volám: Franta, ten můj kolega, se vrátil předevčírem v noci. Takže jestli s ním chcete mluvit, bude tu ještě zítra dopoledne. Vyúčtovat cestu a tak. Pak jede s rodinou na dovolenou.“

Máša lil vodu do hrnku a uvažoval. Týká se Nekulův rozkaz takovéhle schůzky, nebo netýká? Asi týká, když jde o cizinu. Ale platí to i po pracovní době?!

„Haló, jste tam?“

„Jo, jen jsem si vařil kafe. Díky za zavolání. Ale zítra,bohužel, nemůžu. Zítra mám den blbec já. Ale stejně to nijak nespěchá. To má čas až se kolega vrátí z dovolené.“

„Tak se pak ozvěte. Bude pryč tři neděle a pak tu zůstane až do října.“

Máša postavil hrnek s kávou na stůl, posadil se a přitáhl si talíř s buchtami.

Když zbývaly poslední tři, přijela Mašková.

„Ahoj Šerloku“, řekla a prohrábla Mášovi vlasy. Bleskově zhodnotila situaci a sebrala mu talíř před nosem. „Na tyhle už ani nesahej a uvař mi taky kávu!“

Máša zapnul elektrickou konvici a připravil další hrnek.

„To jsi hodná, žes přijela. Mám náladu pod psa. A je mi smutno.“

„Pořád ti říkám, abys nenosil práci domů. A když je chlapovi smutno, jde buď do hospody, nebo se vypláče některé dobré kamarádce na rameni,“ zakousla se do buchty.

Máša před ni postavil hrnek s kávou a pohladil ji po tváři. „Víš co, Haničko? Já bych se ti radši vyplakal na hrudi.“

„Doufám, že to tak skončí!“ Vstala a rty polepenými cukrem z buchty jej políbila.
Kávu a talíř s buchtami si odnesla do pokoje a pohodlně se usadila na pohovce. „Tak pojď! A povídej! Každý Holmes potřebuje svého Watsona.“

Zaparkoval před odbočkou k panelárně a poslední kus k bráně došli pěšky. Zbytečná opatrnost.  Brána byla nesmyslně zajištěná mohutným řetězem, ale  branka vedle byla otevřená dokořán. Co se z panelárny dalo ukrást, už zřejmě dávno zmizelo. Dveře do baráku byly zamčené na závoru a nesvítilo se ani v žádném ze zamřížovaných oken. A tak se bez obav vydali k hale s uskladněnou kulatinou. Máša rozsvítil baterku a v jejím světle už z dálky viděl, že má štěstí. V krajní hromadě s velkým M zablácená kláda skutečně byla. V druhé řadě odspoda. Pak si všiml, že další je i v sousední hromadě. A jestli měl Skřivánek pravdu, bude mít štěstí.

Podal Maškové baterku a opatrně začal seškrabávat úzký proužek bláta od středu směrem k okraji. Nemusel škrabat dlouho; Skřivánek to zřejmě vymyslel výtečně. Špunt tam byl. Nejasný a nezřetelný, ale přesto viditelné křivky jeho letokruhů,které vůbec nenavazovaly na letokruhy klády. Odhadl průměr zátky na něco víc než deset centimetrů. Seškrábl bláto i v protisměru první rýhy, vytáhl z kapsy blok a průměr zátky si v něm vyznačil dvěma čarami. Z červeného štítku opsal číslo klády.

Mašková mlčky se zájmem přihlížela, jak na očištěné dřevo několikrát plivl a prstem a slinami rozmazával okolní bláto tak dlouho, dokud škrábanec nezmizel. Pak neúspěšně prozkoumal i umazanou kládu v sousední hromadě.

Vyšli z haly a zatímco si do kapesníku otíral umazaný prst, rozhlédl se po opuštěném areálu. Dole u nakládací rampy se proti obloze rýsovaly, ozářené světly města, stíny pěti prázdných vagonů. Sešli k rampě a ve světle baterky si Máša jejich čísla pečlivě opsal.

Potmě se oba vrátili k autu. Teprve když se rozsvítila palubní deska si Mašková všimla, že se Jurova nálada změnila.

„Ty se usmíváš jak jezule! Tak mi konečně prozraď, co jsme tam vlastně hledali?“

„Špunt!“, řekl Máša. „Tys ho neviděla?“

„Ne. Žádný špunt jsem neviděla. Už jsem viděla špuntovat flašky a zkumavky. Špuntovat dřevo by mě nikdy nenapadlo.“

„Mě taky ne. S tím přišel Skřivánek. Jen tak mezi řečí se o tom zmínil a mně to vůbec nezapálilo.“ Máša bouchl dlaní do volantu. „Ale díky němu teď mám důkaz, že pan Maier do mého seznamu patří. A hned na první místo! A ne, že ne!“

„A to jako proč? Kvůli tomu špuntu? Mimochodem, víš vůbec, co je za ním?“

„Netuším. Bankovky asi ne. Proč by pak další schovával do nárazníku auta?

Takže nám zbývá co, milá Watsone?“

„Diamanty z carského pokladu, třeba.“

Už dlouho se Máša tak od srdce nesmál.

„Jeden moudrý pán kdysi řekl, že chtít pochopit ženské myšlení je totéž, jako chtít pochopit moudrost boží.“

„Takové moudro já nedokážu ocenit. Pro mne je pánembohem můj táta. A toho mám prokouknutýho skrz naskrz.“

A zasmáli se oba.

„Ale zpět ke špuntu: Ať je za ním co chce, vysvětluje to, proč pan Maier už dvakrát zaplatil nekřesťanské peníze za dříví, o kterém pan inženýr Vodička tvrdil, že nebylo o nic lepší, než to ostatní. Teď mám důkaz proč. Protože v té hromadě byla kláda se špuntem. A protože za špuntem vždycky bylo něco, co cenou mnohokrát převýšilo cenu celé té hromady.“

„Nuže dobrá, milý Holmesi, našel jsi špunt. Že cena těch dvou hromad není argument, to ti včera v Jihlavě vysvětlil už ten pan doktor Tentononc. Já jsem jenom hloupá ženská od pitevního ponku, ale kdybych byla panem Maierem, tak bych ti řekla, že o nějakém špuntu nemám ani potuchy a protože jsem spěchala, teda spěchal, tak jsem si vybral první hromadu, která mi přišla pod ruku, tu první hromadu u vchodu. Nějaké vaše podezření si strčte někam za klobouk. Má úcta!“

„No výborně! Tak mi ještě vysvětli, co se s tou kládou teda stane dál, když o ní pan Maier nemá potuchy. To asi skončí na jakési německé pile, tam ji rozřežou a budou překvapeně koukat na ten tvůj carský poklad.“

Máša zastavil na červenou na křižovatce a netrpělivě klepal prsty do volantu.

„Připustím, že Maier nemusí vědět, co v té kládě je. Ovšem s obrovskými pochybnostmi, s ohledem na to, co všecko už o něm víme.  Ale moc dobře musí vědět, kam ta kláda patří. Komu ji má dodat. A to není problém zjistit. Jako není problém zjistit, kdo ty klády prodal Vodičkovi. A pak tu budeme mít jasný řetězec Ukrajina, Česko, Německo, Maier. A třeba i někam dál.“

„Ty sis prostě na toho Maiera zasedl. Proč v tom řetězci nemáš taky toho Vodičku? Nebo toho druhýho? Nebo oba?“

„Protože by se tím všecko zbytečně komplikovalo. Zatím věřím, že ti dva jsou mimo. Já mám nejradši nejjednodušší řešení. Komplikace jsou do detektivek.“

„Jenže, i kdybys měl nakrásně pravdu, je ti to stejně pro kočku. Zapomínáš, že veškeré šmejdění kolem pana Maiera je ti z nejvyšších míst  přísně zakázáno!“

„Ne, nezapomínám,“ vztekl se Máša, „a taky jsem nezapomněl, že tady máme dvě mrtvoly; a že nejmíň k jedné nám chybí vrah! A že do té funkce mi právě pan Maier moc dobře pasuje!“

„Takže můžeš případ pustit z hlavy. Na pana Maiera nemáš, toho chrání pan doktor Kunz. Jeď, je zelená!“

„Ba ne, moje milá! Já jsem narozený v neděli. A moje babička tvrdila, že narození v neděli mají vždycky kliku. Takže já už si najdu cestičku, jak panu Maierovi vytrhat péra z chvostu a nepřijít při tom k úhoně. Například mě napadlo, že bychom si zítra mohli vyrazit na výlet na Šumavu.“

„Zítra je pátek. A pátek nešťastný je den! Navíc pracovní. A mimoto jsme v neděli pozvaní k našim na oběd.“

„Každý den, kdy můžu být s tebou je šťastným dnem, tak ať je to tentokrát třeba pátek. Já mám přesčasů hromadu, ty si vezmeš den dovolené a když se nám podaří nadřízené uprosit, tak bychom mohli vyrazit už dopoledne. A v sobotu večer budeme doma.“

Máša zajel do dvora, vypnul světla vysoukal se z auta.

Zasakroval, když hlavou praštil do rámu dveří.

Pověsil bundu na věšák v chodbě a zamířil do pokoje.

„Uvařila bys, prosím tě, kávu?“, prohodil přes rameno.

Opřela se rukou o rám dveří. „Neuvařila. Protože místo kafe si otevřeme lahvinku.“

„Vždyť víš, že nepiju“, bručel Máša, rozsvítil lampu na psacím stole a začal se přehrabovat v zásuvkách.

„Už párkrát jsem ti řekla, že pít víno nemá s pitím nic společného“, prohlásila. „A unavuje mě ti vždycky opakovat, že z medicínského hlediska je víno lék. Tak už si to konečně pamatuj!“, prohlásila Hana a šla do kuchyně hledat láhev a vývrtku.

Máša zatím v jednom šuplíku našel starou plechovou krabici od sušenek, vysypal její obsah na stůl a začal se v nich přehrabovat.

Hana před něj postavila sklenici s červeným burgundským a opřela se mu o rameno. „Co hledáš?“

„Ale, telefonní číslo na jednoho kámoše.“

„Já čísla mých kámošů nosím v hlavě. Nebo je mám aspoň v telefonu.“

„Jenže tohohle já jsem už léta neviděl,“ řekl Máša a zvedl sklenici, aby si s Hanou přiťukl.

Přitom ukazováčkem druhé ruky dál postrkoval jednotlivé vizitky z jedné hromádky na druhou, až konečně tu pravou našel.

Všecky ostatní kartičky shrábl a hodil zpět do krabice.

„Ty jseš teda bordelář,“ okomentovala to Hana. „Každej slušnej člověk, neřku-li milionář, má vizitky hezky srovaný v pořadači.“

„Milionáři na to mají sekretářky. Já jsem šetrnej milionář, já sekretářku nemám. Nevíš, kolik je volačka do Německa?“

„0049. Tak to bude ten výlet na Šumavu, jo?“

Máša si přitáhl telefon a přes sklenici se na Hanku zašklebil. „No, prohlídnem si ji trochu i z druhé strany.“

Uvědomil si, že čísla se od pádu zdi změnila a zavolal mezinárodní informace. Pak číslo na vizitce přepsal.

Telefon několikrát zazvonil, než se na druhé straně konečně ozvalo: „Guten Abend, das Haus von Herren Doktor Wiese.“

„Moje jméno je Máša“, spustil plynnou němčinou, „volám z Brna. Z Česka. Mohu, prosím, mluvit s panem doktorem?“

„Ein Moment, bitte!“

Ve sluchátku bylo slyšet vzdalující se kroky a Máša zatím dopil sklenici.

Po chvíli se ozvalo „Wiese!?“

Ale nebyl to hlas, který Máša očekával.

„Promiňte, ale jste Peter Wiese?“

„Ne,ne! Já jsem jeho otec. Helmut. Peter už tu nebydlí…Vy jste ten jeho známý z Česka, ne?“

„Ano, to jsem já a potřeboval bych s ním mluvit.“

„On má dnes nějakou konferenci, takže nebude doma. Ale když mi dáte vaše číslo, tak já mu vzkážu, aby vám zavolal.“

„To byste byl velice laskav,“ a Máša mu nadiktoval číslo. „Kdyby to bylo možné, tak co nejdřív.“

„Uvidíme, co se dá dělat. Určitě bude mít radost, že jste se ozval.“

Když Máša položil sluchátko, měl úsměv od ucha k uchu. Vstal. Zhasl lampu na stole a šel si sednout k Hance na gauč.

„Sklenici s sebou!“, připomněla.

„To byl pan papá. Starej pan vládní rada a poslanec Zemského sněmu, pan doktor obojího práva Wiese se obtěžoval osobně. Ale číslo na Petera mi nedal. Prý není doma! A on přitom určitě sedí v pantoflích před televizorem a pije pivo.“

„S Čecháčky holt opatrně“, ušklíbla se Hanka a naplnila znovu sklenice. „Kdo to vůbec je, ten Peter?“

„To je stará historie. Ještě za komančů, někdy v sedma-, nebo v osmaosmdesátým, se konalo mezinárodní sportovní klání policajtů. Já jsem tam statečně řeckořímsky zápasil za socialistickou policii. A on za kapitalisty.

Tejden jsme se tam měli dobře. Fajnovej kluk, chodili  jsme spolu na pivo. Ve finále mě porazil.  Na rozloučenou mi dal mi tu vizitku a od té doby jsme se neviděli. Ale každý rok na Vánoce posílá čumkartu. Vždycky zasněžený Alpy a vždycky ten samý text: Hezký nový rok a dávej si bacha!“ A já jemu taky. S Dědou Mrázem.“

„A to nevadilo, že má policajt styky s kapitalistickou cizinou?“

„To víš, že mě páni ze státní měli v merku. Jenže když byl táta zasloužilej, tak si zas tolik nevyskakovali.“

„A ty sis teď vzpomněl, že bys starého pivního kamaráda měl konečně po letech navštívit. Jen tak, na kus řeči,“ usmívala se Hanka. „Kde vlastně bydlí?“

„V Passau, kousek za hranicema.“

„A mně si bereš s sebou, aby tě měl kdo odvézt domů, až si zase dáte pivo.“

„Nikoliv. Prostě se sluší, abych se v mých letech nedostavil sám. Když už nemám děti, tak aspoň s krásnou dámou. Kvůli renomé.“ Máša se naklonil a právě jemně kousl Hanku do krku, když zazvonil telefon.

Hovor netrval příliš dlouho. Hana právě tak stačila uklidit prázdnou láhev, umýt a utřít sklenice a vysypat popelník.

„To byla klika“. „On teď bydlí v Mnichově, ale v sobotu má jeho mamá narozeniny, tak přijede do Passau. Sejdeme se tam v deset hodin v hotelu. U bílého zajíce. A ani pan doktor Kunz ze mne blbce dělat nebude!“