Čtení na dlouhou chvíli 37. kapitola

Už od rána byl Máša nervózní. Sprchoval se déle než obvykle, po holení si dlaní přejížděl po krku tak dlouho, až se přesvědčil, že je třeba oholit se ještě jednou. Posledních deset minut strávil v koupelně marnými pokusy hřebenem a kartáčem urovnat neposlušné tvrdé vlasy alespoň přibližně do toho tvaru, který měly, když naposled odcházel od holiče. Nakonec znechuceně odložil kartáč i hřeben na poličku a šel do ložnice. Po delším rozmýšlení vytáhl ze skříně tmavošedý oblek s tenkým světlejším proužkem, který si nechal ušít, ale ještě nikdy jej na sobě neměl. Hodil jej na postel a sundal s ramínka bílou košili. Košil měl, podle jeho názoru, marnotratně mnoho, ale kravaty jen tři. Vybral tu černě a červeně proužkovanou. Oblékl se a podíval se na sebe v zrcadle, aby zjistil, že si vestu zapnul o jeden knoflík vedle.

„Vypadáš jak špatnej sňatkovej podvodník. Jen ještě kapesníček do kapsičky,“ bručel pro sebe a začal rozepínat knoflíky.

Pak se rozhodl. Shodil sako, vestu i kalhoty. Na ramínku všecko vrátil do skříně. Místo toho si oblékl světlé gabardénové kalhoty a pohodlné semišové sako. V botníku na chodbě si našel světle hnědé polobotky. V kuchyni si nalil do sklenice mléko a sedl si ke stolu a podíval se na hodiny na stěně. Půl jedenácté. Ještě půl hodiny, než pro něj Hanka přijede. Vytáhl z kbelíku kytici, kterou přivezl z květinářství už včera, osušil stonky utěrkou a zabalil ji do původního papíru.

Pak si přinesl z obývacího pokoje televizní program a začal luštit křížovku.

V Hančině Mazdě si připadal jako ve svěrací kazajce.

„Nevezmeme radši bavoráka?“, bručel.

„Ne. Viš že se bojím s ním jezdit a ty nazpět určitě řídit nebudeš.“

„No právě. Nemusel bych nic pít.“

Podívala se na něj a poklepala ukazováčkem na volant. „Ne že by ses musel opít. Tatínek taky není alkoholik, ale bez pár panáků se mu ze spárů nedostaneš.“

Máša si povzdechl a nasoukal se do auta. Posunul si sedačku až dozadu, zabouchl dveře a opatrně se opřel do opěradla. Měl strach, že je vylomí.

V Mazdě platil zákaz kouření, tak si Máša jen na břiše propletl prsty a hlavu si opřel o opěrku sedadla.

Propletli se okrajem města na dálnici a Hana šlápla na plyn. Jezdila rychle, ale dobře.

„Měla bych tě trochu připravit na to, co tě čeká.“

Máša jen trochu natočil hlavu a pozvedl obočí. „To to bude tak hustý?“

„Na začátku bude. Maminka je tak trochu starosvětská. Potrpí si na to, čemu se za jejího mládí říkalo „dobré vychování a …“.

„ Notak! Já snad nejsem buran z Cejlu! Moje vychování snad přežije!“

„To mne ani nenapadlo! Ale u nás se například stoluje jak u pana Šímy v Doubravici. A vede se společenská konverzace. Maminku totiž za mlada poslali do Švýcar do internátu, aby se tam naučila panské móresy.“

„Takže typická stará struktura, řekli by soudruzi.“

Hanka se zasmála. „Chraň tě pámbu to jenom naznačit!“

„Kytku mám, tak uvidíš, jak to zmáknu. Neboj!“

„S kytkou to nevyhraješ! Můj bývalej si to taky myslel a dopadl špatně. Moje mamka je mocná čarodějka, jak říká táta.“

„To jako vědma?!“

„Říkej si tomu jak chceš. Ale mamka si tě přečte na první skouknutí. My to máme v rodině vyzkoušené. To si taťka třeba přivede nějakého známého na kafe, mamka ho okoukne a až návštěva odejde, tak řekne „toho už sem nevoď!“ A nakonec se vždycky ukáže, že měla pravdu. Ona sama říká, že se člověku koukne do očí a ví všecko.“

„Ale!“, zašklebil se Máša. „Takže ty už sis mne proklepla dostatečně a teď mne vezeš k poslední instanci? Na detektor lži, tak říkajíc?“

„Ne. Já už tě mám dávno přečtenýho a myslím, že mi to stačí. Jen ti vysvětluju, co tě čeká. U mamky nebudeš mít vůbec nic vyhráno, i kdybys jí třeba rukulíbal pětkrát za odpoledne. Jako můj bejvalej.“

„A jak teda poznám, jak jsem u zkoušky dopadl?“

„Snadno. Až budeme odcházet, tak buď ti řekne „sbohem“, nebo ti řekne „přijďte zas“, nebo tak něco.

„A to pak bude i názor tvého pantatínka.“

„Samozřejmě. Taťka je, jak se říká, „pod pantoflem“. On si sice hraje na drsňáka, ale doma je šéfem maminka.“

„Takže generál v sukních.“

„Ale vůbec ne! Jednou mi vykládala, že po svatbě jí babička řekla: „Poslyš, Barborko, von František je hodnej kluk, ale musíš ho držet na uzdě! Fest! Jinak ti bude kopat přes šraňky! Ani nevím, jestli to taťka vůbec ví. Ale maminka si to dodnes pamatuje moc dobře.“

Mášu napadlo, že si tuhle větu nějak dobře zapamatovala i Hanka.

„Tak už jsi mě vylekala dost. Teď mi ještě řekni něco o tatínkovi. S tím to asi nebude lehčí, co?! Říkalas, že nesnáší policajty.“

„Myslím, že u tebe udělá výjimku. Tatínek je, tak říkajíc, z prostých  poměrů. Dneska už to na něm není vidět, maminka si ho vychovala. Ale občas si vždycky zahraje na drsňáka. Mamka to moc nerada vidí.“

„Drsňák je širokej pojem. To se rád pere, nebo…“

„To ne! To nemyslím. Ale třeba - maminka by ti řekla „máte velice zajímavé názory, pane doktore“. Taťka by zařval „mladej, vy jste vůl!“ V tomhle smyslu.“

Máša se rozesmál.

„Ještě tatínka neznám, ale už je mi sympatickej.“

„Taťku má rád každej,“ řekla Hana. „Maminku taky. Ale u té to trochu déle trvá.“

„Tak jsme tady!“ Hana vypnula zapalování a posunula si sluneční brýle do vlasů.

Máša se s hekáním vysoukal z auta. Sklopil opěradlo a vytáhl kytici. Zatímco ji vybaloval z papíru, prohlížel si dům, před kterým zastavili.

Řadová vilka se rozměry nijak nelišila od ostatních domů v ulici. Co ji výrazně odlišovalo, byla okna. Na rozdíl od ostatních domů půlkulatá, z masivního dubového dřeva. Jedno veliké, přes celou zářivě bílou fasádu až skoro  k vchodovým dveřím v přízemí, druhé podobné, menší, v podkroví. Přízemní okno stínila veliká magnólie, zabírající skoro celou plochu předzahrádky za kovaným železným plotem. Zatímco okolní zahrádky byly plné květin, tady nerostlo nic víc, než pečlivě nakrátko sestřihaný, hustý trávník. Přerušený pouze cestičkou vyskládanou velkými plochými kameny od branky až k vchodovým dveřím do domu. Vedle dveří, pečlivě stočená kolem vodovodního kohoutu, visela zelená postřikovací hadice.

Branku zvenku zdobila vyleštěná bronzová koule místo kliky. Na vnitřní straně zámku klika byla. Vytvarovaná do akantového listu. Tuto vilku zřejmě projektoval architekt jako celek. Od sklepa až po větrnou korouhvičku na střeše.

Na vyleštěné tabulce vedle zvonku nad schránkou na dopisy stálo jednoduché „Tajčovi.“

„Já jsem rozená Tajčová“, všimla si Hanka Mášova pohledu. „Po rozvodu jsem si nechala jméno. Nechtělo se mi obíhat všecky možné úřady kvůli novým papírům.“

Zazvonila a pak natáhla ruku přes branku a otevřela ji zevnitř.

Než přešli těch pár metrů k domu dveře se otevřely a v nich stál tak nesourodý pár, že se Máša musel kousnout do rtu, aby se nerozesmál.

Paní Tajčová, vysoká, štíhlá, v elegantním kostýmu s fialovou blůzou a s perlovým náhrdelníkem kolem krku, její podsaditý manžel v pantoflích a v kalhotách ze široce pruhovaného světle a tmavě hnědého manšestru, s ošoupanými a vyboulenými koleny. V kostkované flanelové košili a pomačkané zelené rybářské vestě s mnoha kdo ví čím vším možným nacpanými kapsami.

Paní s pečlivě upravenými nakrátko sestřiženými černými vlasy, pán domu s šedivým vrabčím hnízdem nad stejně neupraveným hustým obočím. Jako vhodný doplněk dvoudenní strniště na tváři.

„Tak jsme tady!“ řekla Hana a oba objala.

Máša pozdravil a podal paní Tajčové kytici. Vzala ji, ale zdálo se, že si jí vůbec nevšimla. Černé oči se zapíchly přímo do Mášových očí a ten pochopil, že teď, tímhle pohledem se rozhodne, jestli se v tomhle domě ještě někdy objeví. A tak se jen díval do těch černých očí tak dlouho, dokud paní neodvrátila ty její a nepřičichla ke kytici. Pak mu, s náznakem úsměvu, podala ruku. Na ženskou ruku neobvykle velkou, hranatou, s krátkými, roubíkovými prsty a Máša v dlani ucítil její mozolnatou dlaň. Krátký, pevný stisk. Hotovo.

Přivítání pánem domu bylo jednodušší. Mlčky mu podal ruku, stiskl a pustil. S podezíravým pohledem „vyhodit tě nemůžu, ale pohlídám si, abys nám nešlohl stříbrný lžičky!“

„Tak pojďte dál,“ máchl pán domu rukou do chodby. Šli za ním husím pochodem. Máša jako poslední zavřel dveře.

Hana se otočila přes rameno a ušklíbla se, jako by říkala, že divadelní představení  začalo. Doktor Tajč se zastavil mezi dveřmi do obývacího pokoje, neurčitě ukázal na konec chodby a řekl Mášovi: „Hajzl je támhle!“ Máša s úsměvem pozoroval, jak paní Tajčová škubla rameny. 

Pokoj byla jedna velká místnost. Táhla se celou hloubkou domu. Stejné okno jako do ulice vedlo na druhé straně místnosti do zahrady. Na žádném nebyly záclony.

Místnost dělily na dvě části dva bílé mramorové schody přes celou šířku místnosti a  prosklenou mahagonovou stěnou s posuvnými dveřmi Máša viděl prostřený jídelní stůl osvětlovaný oknem ze zadní zahrady.

Na krásný nábytek byl Máša odmala zvyklý. Mezi ním vyrostl a stále mezi ním žil.

Ale tenhle jej překvapil. Zřejmě nejen dům, ale i celé zařízení navrhoval architekt společně. Zasklená knihovna se sloupky podobnými těm v posuvné stěně zabírala celou jednu zeď. Sloužila jako mohutný rám velkému portrétu ramenatého pána  v uniformě ruského legionáře, s cvikrem ve zlatých obroučkách a s mohutným knírem pod stejně mohutným nosem.

U protější stěny dlouhý mahagonový příborník. Na něm dvě secesní stříbrné mísy s broušenou skleněnou vložkou a vedle sloupkových hodin celá řada fotografií v rámečcích. Hanku poznal Máša na první pohled, ostatní fotografie zřejmě zachycovaly zbytek rodiny. Nad příborníkem několik obrazů.

Zbytek obývacího pokoje vyplňovala mohutná sedací souprava kolem černého kávového stolu z leštěného ebenu.

„Posaďte se, pane doktore,“ řekla paní. „Tatínku nalej nám skleničku!“

Sklenice stály na tácu na stole, láhev Campari v kbelíku s ledem na servírovacím stolku v rohu. Doktor nalil do třech sklenic, do čtvrté vyprázdnil lahvičku ze zásob pana hostinského Šímy.

„Ještě jsem vám nepoděkovala za tohle výtečné pití,“ pozvedla paní Tajčová sklenici.

„Těší mě, že vám chutná.“

„Velice! Když jsem to ochutnala, musel tatínek natočit auto, jeli jsme k panu Šímovi a já jsem mu tam skoupila celou zásobu.“

„Ale?“ podivil se Máša. „Ani se nepochlubil.“

„No tak také nevíte, že už jsem to domluvila u jednoho obchodníka a budeme to tady prodávat. Pan Šíma už objednal celou paletu.“

„Velice účinný způsob boje proti alkoholismu,“ řekl Máša.

Doktor seděl mlčky zasutý ve svém křesle. V jedné ruce sklenici, druhou ruku v kapse kalhot.

„Tak se tu pánové nějak zabavte, my s Haničkou teď máme práci v kuchyni,“ řekla paní Tajčová. Hanka, která seděla naproti Mášovi, na něj mrkla a vstala.

„Všecko vidím!“ zabručel doktor. Hana se zasmála a odešla.

Máša se rozhodl, že bude hrát s doktorem jeho hru. Vrazil levou ruku do kapsy, točil s nedopitou skleničkou v prstech a prohlížel si  obraz legionáře.

„Ten pán je Hanky dědeček?“ zeptal se po chvíli.

Doktor se ušklíbl.

„Jo. Můj tchán. Plukovník zdravotní služby bratr doktor Augustin Morávek. Bojovník proti komunistům. Opravdickej, žádnej rychlokvašenej z Prahy. Ruskej legionář. Hrdina od Zborova. Pěknej raubíř. Komundírové by mu to spočítali. Naštěstí umřel v šestačtyřicátým.“

„Kdo ho maloval?“

„Vyškovskej Souček. Ten tady maloval veškerou honoraci široko daleko. Vyznáte se v kumštu?“

„Trochu. Víc z knížek, než z praxe.“

Doktor položil sklenici na stůl a palcem ukázal za Mášova záda. „Tam, to je Procházka.“

Máša vstal a otočil se k obrazům za ním. „A tohle je Kaván,“ řekl a ukázal na menší obraz vedle. „Taky jednoho mám. Ty jeho zimní krajiny jsou nádherný.“

Doktor něco nesrozumitelného zabručel.

Hana se objevila ve dveřích do jídelny. „Pánové, je prostřeno!“