Čtení na dlouhou chvíli 38. kapitola

„Jen si přidejte, pane doktore. Neupejpejte se!“ pobízela paní Tajčová. „Milostpaní, já už opravdu nemůžu! Vždyť už jsem si přidal dvakrát. Já si myslím, že jsem odborník na svíčkovou, ale takhle dobrou jsem skutečně ještě nejedl.“ „Mamka tam vždycky nakonec chrstne trochu sherry,“ řekla Hana.

„Haničko! Co to je za slovo!? Chrstne!“ A paní klepla dlaní na stůl.

„To se dneska říká, maminko“, smála se Hana.

„U nás ne!“

Doktor se ušklíbl, složil ubrousek, pohodil jej na stůl a vstal. „Jdu si zakouřit!“

Odstrčil židli a bez dalších řečí odešel.

„Taťka je opravdu dneska za drsňáka,“ komentovala to Hana.

Paní Tajčová stiskla rty a na čele se jí objevila kolmá vráska.

„Jen si klidně jděte taky zapálit, pane doktore,“ řekla. „My tady máme s Haničkou ještě práci.“

Máša vyšel do zahrady za domem. Na rozdíl od předzahrádky byla zahrada plná květin v pečlivě upravených záhonech. Mezi nimi se k dřevěné chatce u zadního plotu vinula cestička vysypaná bílým štěrkem. Doktora nebylo nikde vidět.

Máša se posadil na horní schod u dveří, vyklepl z krabičky cigaretu a zapálil si.

Slunko svítilo a vysoko na obloze se proháněly vlaštovky. Máša obdivoval krásně upravenou zahradu a chápal mozolnaté ruce paní Tajčové. Zahrada zřejmě byla její radostí.

Dveře v chatce se otevřely a doktor zakřičel: „Pijete kafe?“

„Jo.“

„Tak pojďte sem!“ Zaznělo to jako povel rotného na cvičáku.

V chatě bylo přítmí. Světlo pronikalo jen do poloviny prosklenými dveřmi a dvěma malými okny po stranách. Na rozdíl od domu byla místnost zařízena úplně prostě. Dlouhý stůl z ohoblovaných borových prken, na něm velký a masivní bronzový popelník, dvě lavice u stěn. A vzadu v jednom rohu  pracovní deska, na ní elektrický vařič, varná konvice, tři různé mlýnky a dózy na cukr a kávu. Nad tím police s několika šálky a skleničkami.

V druhém rohu, s vyzděným komínem obloženým asbestovými deskami, litinový vincek, kamínka na uhlí.

Mášu zaujaly police na stěně nad lavicemi. Horní zřejmě sloužila jako příruční knihovna. Samá odborná literatura.

Zajímavější byla nižší police, která se táhla kolem tří stěn místnosti. Okraje desky byly v pravidelných rozestupech provrtané a v otvorech byly troubelemi dolů zastrkané dýmky. Za nimi krabice s různými tabáky a nejrůznější propriety, bez kterých se fajfkaři nezbytně neobejdou.

„Jaký kafe pijete?“ zeptal se doktor.

„Turka.“

„Správně,“ zabručel doktor Tajč. Nasypal z jedné dózy zrnkovou kávu do mlýnku a podal jej Mášovi. „Semelte to, já dám zatím vařit vodu.“

Máša zamáčkl zbytek cigarety v popelníku, mlel a pozoroval, jak doktor odměřuje z plastové láhve vodu do konvice.

Překvapilo jej, jak rychle začal mlýnek mlít naprázdno. Povytáhl šuplíček a uviděl, že káva je umletá docela nahrubo.

Doktor si všiml. Vzal mu mlýnek z ruky a kávu vysypal do měděné džezvy.

„Takhle nahrubo je to správně. Takhle vařit kávu mě naučil tchán. A toho to naučil Šnejdárek.“

„Ten Afrikán?“

„Jo, ten. Byli s dědou Hanákem velcí kamarádi. Taky pěknej rabiját. Ti dva se hledali.“

Zalil kávu vařící vodou a džezvu postavil na vařič. Nechal kávu dvakrát zpěnit a pak počkal až pěna klesne. Chatou se šířila libá vůně. Mezitím druhou rukou sundal s police dva šálky. Naplnil je do poloviny a přes rameno se zeptal: „Chcete pod to talířek?“

„Netřeba.“

Doktor před Mášu postavil šálek a podal mu lžičku. Na stůl postavil plechovou dózu s cukrem. Pak se se svým šálkem přesunul na lavici naproti Mášovi.

Chvíli si kávu prohlížel, jako by posuzoval, jestli ji uvařil správně, vhodil do šálku dvě kostky cukru, zvedl se a z police si vybral dýmku a plechovku s tabákem. Z jedné z kapes na vestě vytáhl dusátko a krabičku zápalek.

Máša s překvapením pozoroval, jak si doktor otřel hlavičku dýmky o nos. Z obou stran. Pak ji přeleštil v dlani a mlčky ji začal nacpávat. Tohle Nekula nedělal. Bude se jej muset zeptat.

Máša ochutnal kávu. „To je síla!“

„Černá jak noc a horká jako peklo,“ řekl doktor.

„To je krásná sbírka,“ změnil Máša téma a ukázal na polici s dýmkami.

„Moje vzpomínky. Ta úplně nalevo je moje první fajfka. Tu mi dal děda k promoci. A každá další má taky svoji historii.“

Potáhl z dýmky aby se přesvědčil, že je dobře nacpaná. Škrtl sirkou a zahalil se do oblaku dýmu. Zbytek sirky hodil do popelníku a pak máváním rukou ten modrý oblak rozehnal.

Máša se zájmem rituál sledoval dýmkařský rituál.

Mlčet, zkontrolovat jak tabák hoří, maličko stlačit palcem, potáhnout, vyfouknout nosem, hlt kávy, potáhnout, vyfouknout, vtáhnout dým nosem…

A mlčet.

Mlčeli oba.

Dokud doktor opatrně naposled nepřimáčkl tabák v dýmce, potáhl, pak dusátko položil na stůl, vyfoukl kouř a zabručel:

„Řekněte hovno!“

„Hovno!...Proč?“

„Já to před paní Tajčovou nesmím říkat. A při tom je to takový krásný slovo! Slyšíte to? Hovno! Z huby to klouže stejně jemně jako z prdele. V žádným jiným jazyce to tak nezazní.“

Máša se rozchechtal. „No dobře. Ale proč jsem to měl říct já?“

„To je moje testovací slovo. Podle něj poznám kdo je kdo.“

„Ale! Takhle jednoduše?“

„Někdo to prostě řekne, z někoho to leze jak z chlupatý deky. A někdo chce dokonce napřed vědět proč. Z toho se dá hodně poznat.“

„A co jste poznal?!“

Starý pán neodpověděl. Zjistil, že mu dýmka vyhasla, přimáčkl tabák palcem a sáhl po sirkách.

„Klidně si zapalte. I když kouříte to svinstvo.“

Máša vytáhl krabičku a zapalovač.

Doktor zabafal a sfoukl sirku.

„Měl byste kouřit fajfku. Jednak je to zdravější a jednak se to k detektývovi líp hodí.“ To ý výsměšně protáhl.

„Vlastně bychom snad neměli kouřit vůbec. Prý je to velmi nezdravé, píšou všude.“

Doktor zabafal a pak s despektem odfoukl kouř: „Blbost! Zajděte si někdy na hřbitov. Statisticky vzato šedesát procent těch co tam leží v životě nevzalo cigáro do huby.“

„S tímhle názorem ale u ligy proti kouření moc nepochodíte.“

„S mými názory nesouhlasí ani liga proti alkoholismu. Co pijete?“

„Když nemusím, tak nic. A když musím, tak pomerančový džus s ginem.“

„Pomerančovej džus nemám“, zabručel doktor a otevřel skříňku pod vařičem. „Dáme si slivovici“, rozhodl. Vybral ze všech lahví ve skříňce tu správnou a druhou rukou ukázal.

„Tady těch ostatních si nevšímejte. To jsou všecko dary a úplatky. Ani jednu jsem ještě neotevřel.“

Postavil láhev na stůl a sáhl na polici pro dvě odlivky.

„Pamatujte si, chasníku: Nikdy nepijte nic, o čem bezpečně nevíte co v tom je! Tohle je poctivá, načerno třikrát pálená halůzková od prověřeného dodavatele.“

„Hanička říkala, že policajty nesnášíte. Tak proč najednou tolik dobrého?“

Doktor se ušklíbl. „Jsou policajti které nesnáším, policajti proti kterým nic nemám a pak jsou tři, nebo čtyři, se kterými si dokonce tykám.“

„A já patřím kam?“

„To se teprve uvidí“, stáhl doktor obočí a podíval se na Mášu, jako by jej viděl poprvé. „Prý jste byl na vojně u pohraničníků!“

„Jo.“

„Tak kolika chudákům jste pomohl do Jáchymova? A kolika na hřbitov?!“

Světlo zvenku se blýskalo v Tajčových brýlích, takže jeho oči nebyly vidět.

Máša svoje přimhouřil, hleděl do odlesku brýlí a po paměti si vyklepl z krabičky další cigaretu.

Zapálil si a pak položil obě předloktí na stůl. Naklonil se dopředu tak, že měl Tajčův obličej půl metru před sebou. Světlo z doktorových brýlí se vytratilo a Máša hleděl doktorovi přímo do očí.

„Myslel jsem, že to víte od Haničky. Zřejmě ne! Takže takhle: Můj táta byl zasloužilý komunista. Ale přesto to byl slušnej člověk! I takoví komunisti byli. Fůru lidí, bráchu a mne taky, vysekal z mnoha průšvihů a před mnoha zachránil. Ale před vojnou u péesáků mne nezachránil. Možná nechtěl. Nevím. Nikdy jsem se ho na to nezeptal. Prostě mne tam odvedli a ujišťuji vás, že sloužit na čáře na Šumavě bylo za trest! Alespoň pro mne. Jistě, bylo tam pár kluků, co chodili do služby s prstem na spoušti, ale většina z nás ve skrytu duše doufala, že ten pitomej kvér nikdy nebudeme potřebovat. Mně to vyšlo. Já osobně jsem žádnýho kopečkáře nikdy ani nezahlíd´!“ A Máša se zase opřel zády o zeď. Mlčel a čekal, až jej přejde vztek. Tohle byl dotaz, který jej dokázal vždycky zvednout se židle.

Doktor taky mlčel. Vytáhl kapesník a začal si čistit brýle. Z dýmky, kterou držel v zubech, se vinul tenký proužek dýmu.

„Tak se na to napijem,“ řekl smířlivě a zvedl skleničku. „Čo bolo, to bolo! Terazky stě majórom!“

Máša si všiml, že z doktorových očí zmizel podezřívavý výraz a tak s úsměvem zvedl svoji skleničku a ťukli si.

„Často jsem si říkal jak to, že já, syn zarytého komunisty a obyčejnej policajt, jsem se dostal do takové společnosti. A ještě k tomu v takové době.“

„Jaké společnosti?“

„No, pan doktor Švagr, Barták, ještě pár dalších. Zednáři, pár spisovatelů, pár kumštýřů. A teď vy. Všechno samí vzdělanci s podezřelým kádrovým profilem. Koneckonců teď potažmo i Haničky děda legionář.“

„No, tak právě s ním se ani paní Tajčová, ani Hanička nemají co chlubit! Obě to nechtějí slyšet, ale pan plukovník zdravotní služby byl u těch, co tenkrát na Sibiři stěhovali ten carskej poklad. A já ho důvodně podezírám, že si z něj pořídil tenhle barák“, ušklíbl se doktor a ukázal palcem do okna.

„Co mne se tejče, já jsem taky, řekněme, z prostejch poměrů jako váš táta. Můj byl vesnickej švec prťavec a malej sedlák. Půlláník se tenkrát říkalo. Měl se co otáčet, abych já mohl vyštudovat na pána. A proč si paní Tajčová klofla zrovna mně, to mi není dodneška jasný. Za ty roky si mě vycvičila jak se chovat, podle ní, ve slušný společnosti. Ale kolikrát mě to pěkně sere!“

„Můj táta říkával, že každej je takovej, jak ho v mládí otesali.“

„A měl pravdu. Vás holt přitesal Emil Švagr, no! Tak co se divíte? Tam ty vaše styky přece začaly, ne?“

„No. Já jsem tenkrát zcela drze šel do Kriminalistickýho ústavu a ve vrátnici jsem jim řekl, že studuju práva, ale chci bejt policajt a chtěl bych u nich ve volnu zadarmo fámulusovat. Pan doktor právě přišel a zapisoval se vedle mne do knihy. A odvedl si mě k němu do kanceláře, hodinu mě zpovídal  a nakonec mi řekl abych přišel druhý den.

A pak mi vrazil do ruky štos knížek a řekl abych přišel, až je všecky naštuduju.“

Doktor Tajč se šťoural v dýmce a jen se uchechtl.

„Tak jsem postupně musel seštudovat k římskému právu ještě Aristotela, Platona, římské dějiny, Cicerona, Seneku…polovičku té staré literatury.  A on mne z toho zkoušel jako na doktorát.“

„A co kriminalistika?“

„Nic! Skoro rok vůbec nic. To už jsem pak chodil i k němu domů. Až potom to najednou nějak v ústavu domluvil a začal jsem taky tam. Dal mne na starost paní doktorce Kinské.“

„Z těch Kinskejch?“

„To jsem tenkrát nevěděl. To jsem se dozvěděl až o hodně později.“

„Tak takhle to s váma bylo. On vás měl Emilek hodně rád. Moc hezky o vás mluvil.“ Doktor opatrně vyklepal dýmku.

„Ale? Tak vy o mně víte už tak dlouho?“

„Vím, nevím. Já jsem si to všecko poskládal až po tom, co mi Hanička přiznala, že s vám skončila v posteli. Předtím jste mě moc nezajímal. Mimochodem, jak vážně to s ní myslíte? Nebo je to jenom vzájemná sexuální výpomoc?“

Mášu to trochu zaskočilo. „No, to byste se měl spíš zeptat jí, jak vážně to myslí ona se mnou. Snad vám taky řekla, že se mnou se vnuků nedočkáte.“

„To holt je vaše vada na kráse. Když jí to nevadí, tak my se s tím s paní Tajčovou budeme muset nějak vyrovnat.“

Máša se poškrábal na nose. „Problém je v tom, že já vůbec nevím, jestli se s tím dokáže Hanička smířit.“

„Tak už se jí konečně, do prdele, zeptejte!“, praštil doktor dlaní do stolu.

Zvedl láhev a nalil do obou skleniček. „Budeme si tykat! Ty jsi Jura a já jsem Josef. Ale říkají mi Jožko.“

Přiťukli si, připili a ještě než postavili skleničky na stůl, otevřela dveře Hanička.

„Konec s pitím! Maminka vzkazuje, že máte jít na svačinu!“