Čtení na dlouhou chvíli 39. kapitola

Tentokrát paní Tajčová prostřela v obývacím pokoji. Už jak vešel, ucítil Máša jemnou vůni lesních jahod a v ústech se mu sbíhaly sliny. Lesní jahody naposled jedl na Šumavě. Na hraničních pasekách jich tenkrát byly celé koberce. Teď si uvědomil, že od té doby je ani neochutnal. Paní Tajčová dala na talířek dva plátky jakési upečené křehké placky a z mísy na ně plácla velkou lžící dva kopce pěny. „To je pěna z bílků a z lesních jahod,“ upřesnila.

„Kde tady, proboha, dneska sháníte lesní jahody? Vždyť ty už snad v lese ani nerostou.“

„Ale rostou. Ve vojenském újezdě. Tamní paní hajná je moje přítelkyně. Skladuji je v mrazáku.“

Máša netrpělivě čekal, až paní podělí i ostatní a zatím si prohlížel tenoučký čajový šálek. Hanka si všimla.

„To je čínský, nebo snad japonský, porcelán. Přesně to nevíme. Dědeček jej tam někde koupil, když se vracel domů z Ruska.“

Doktor Tajč se zachechtal. „ No, ono se taky neví, jestli ho tam koupil, nebo ho v rámci reparací zabavil z carskejch zdrojů.“

Paní Tajčová udělala ze rtů tenkou čárku, na chviličku úplně ztuhla a upřeně se na manžela zadívala.

„Promiň,“ zabručel doktor. „To bylo jen tak na okraj.“ Začal se šťourat v moučníku.

„A dědeček prý tvrdil, že to je specielní porcelán, který je nerozbitný,“ snažila se Hanka uklidnit bouřku. „Babička mi vykládala, že prý s jedním hrníčkem na důkaz praštil v kuchyni na dlaždice. Od té doby máme hrníčků jenom jedenáct.“

Máša se zasmál a aby Hanku podpořil, začal chválit moučník.

„Tak jezte. Jako doma. Musí se to sníst, dokud je ta placka teplá a pěna studená,“ řekla paní Tajčová a konečně se usmála.

„Když jako doma, tak jako doma,“ řekl Máša a naložil si na talíř další pořádnou porci.

Hanka jej následovala a když doktor viděl co se děje, naložil si na talíř posledních pár kousků.

„Prý jste si postavil moc hezký domek,“ zahájila paní Tajčová výslech. „Ale proč zrovna někde na vsi?“ Nalila všem z konvice čaj.

„Protože už jsem měl dost kraválu ve městě. Když jsem si na noc otevřel okno, tak mi to věčné bouchání dveří u aut a věčné startování šlo na nervy.  A bratr se švagrovou mě přesvědčili, že postavit si dům je ta nejlepší investice. Že když o všecky peníze přijdu, barák mi zůstane.“

„Hanička říkala, že nijak moc nerozhazujete.“

 „Víš, co mi řekni,“ vmísil se doktor do hovoru, „jaký to je, být ze dne na den milionářem?“

„Hrozný!“

„To snad ne!“ povytáhl Tajč ježaté obočí.

„To teda jo!

„Takže ty peníze jsou vám jen na obtíž,“ řekla paní Tajčová.

Máša pokrčil rameny.

„To netvrdím. Dneska. Bratr za ně postavil kliniku, já dům, koupil jsem si moje vysněné auto. Ale zbytek leží v bance na úrok. Na ten nesahám.“

„Až na ten auťák, cos Haničce koupil. Ten nebyl za tři padesát!“ zabručel doktor.

„To bylo z úroků. A z bazaru. A z čiré nutnosti. V té rezavé šunce, co v ní Hanička jezdila, v té se taky klidně mohla zabít.“

„Na technické prošla,“ bránila se Hana.

„Protože´s je tam obloudila tím tvým kukučem. Jako mně. Jinak bych ti od něj musel sebrat papíry hned tenkrát, jak jsem si do něj poprvé sedl.“

Hanka na něj vyplázla jazyk.

„Majetek s sebou ovšem nese i odpovědnost,“ vrátila se paní Tajčová k tématu.

„Mamince totiž v restituci vrátili třicet hektarů polí. A tak se dala na charitu,“ vysvětlila Hana.

„Tak jsem byla vychována.“

Mášovi se tenhle směr rozhovoru nelíbil. Neměl chuť se bavit o charitě. Ale nakonec řekl: „Taky občas pomůžu. Ale jen do výše úroků. A není mou vinou, že úroky jsou takové, jaké jsou.“

 „V lepších kruzích se o penězích nemluví,“ brblal doktor.

„Ale jo, mluví,“ usmál se Máša. „O cizích!,“ dodal drze.

Paní Tajčová po něm sekla pohledem. „Ještě čaj?“ Sáhla po konvici.

Máša si všiml, že když opět stavěla konev na stůl, mrkla za Mášova záda. Pamatoval si, že tam stály sloupkové hodiny.

Když dopili, opřel se v křesle a o opěradlo si posunul rukáv od saka, aby viděl na vlastní hodinky. Bylo krátce po páté.

„Paní Tajčová, rád bych poděkoval za vlídné přijetí, za tu výtečnou svíčkovou i za moučník. A samozřejmě i za slivovici,“ podíval se na doktora „ale myslím, že je na čase, abychom vyrazili domů. Než začne nedělní frmol na dálnici.“

„To je rozumné. Dnes všichni jezdí jako blázni a kdo ví, kdy se to na dálnici zase zastaví, že?, řekla paní Tajčová a vstala.

Podala Mášovi ruku.

Vzal ji do obou dlaní a dodal: „Netroufám si vás pozvat k nám do Nebovid, ale kdybyste přesto sebrali odvahu, budete kdykoliv srdečně vítáni!“

„Jako vy tady,“ řekla s úsměvem paní Tajčová a poklepala Mášovi na ruku.

Doktor se šklíbil jak čínský Budha a beze slov poklepal Mášovi na rameno.

Když Hana s autem zahnula za roh a zastavila u semaforů na křižovatce, řekla: „Honem mi zapal. Celé odpoledne jsem nekouřila.“

Vyfoukla otevřeným oknem kouř.

 „Tak první kolo jsi u mamky vyhrál!“

„Jak to – první? Kolik jich ještě, proboha, bude?!“

„Milej zlatej, to nikdo neví. „Ale než přijedou na návštěvu do tvé rezidence, určitě bys měl někam z knihovny uklidit ty sebraný spisy Stalina a Gottwalda.“

„Páni zlatí!, vždyť ty jsou památka po tátovi. Já jsem je v životě nečetl!“

„No, to tě možná šlechtí, ale mamka ty pány nesnáší. Ani jednoho, ani druhého! Asi tě to překvapí, ale ona je totiž četla!“

Máša se usadil v Nekulově kanceláři v rohu sedačky. Jako vždycky. Nekula tentokrát neseděl za psacím stolem, ale v křesle naproti Mášovi. Kdo se vyznal, věděl, že se povede neformální rozhovor.

„Tak obě ty složky už odešly na prokuraturu.“

„Panstvo snad bude spokojeno. Mají tam všecko. I pár gramatických chyb,“ usmál se Máša.

„My tady máme taky v papírech pár jejich hříchů, tak si nemůžou moc vyskakovat. A zmákli jste to rychle. Jak dlouho to vlastně trvalo? Čtrnáct dní, ne?“

„Kdybychom si hned všimli těch bot, tak jsme Čokla spláchli za tři dny. Naše chyba.“

„Viš co nechápu? Ten trouba opravdu vyhrál v kasinu balík. A místo aby se válel někde u přehrady s kočkou, jde vybrat zlatnictví. Vždyť to neměl zapotřebí.“

„Tohle mě zajímalo taky. Já Čokla znám od malička ještě z doby, kdy jsem sloužil na obvodě. Tátu neznal, máma na něj nestačila. Znáš to. Zdivočel a skončil v pasťáku. Na vojně ho taky moc nevycepovali. Tam byl v lochu každou chvíli. Nasluhoval tři měsíce.“

Máša si vytáhl z kapsy cigarety, ale pak krabičku jen tak položil na stůl. Vzpomněl si, že Hance slíbil, že kouření omezí.

„Tohle je zhruba ve spise,“ řekl Nekula.

„Jo. Když pak přišel z vojny, šel dělat do Družstva. Kam by taky šel jinam, že jo? Nic neumí. Takže u prasat moc peněz nepobíral a začal si přilepšovat. No a skončil jak skončil. Čtyři roky.“

„Napoprvé mu dali dost.“

Máša pokrčil rameny. „Choval se u soudu jako pitomec, advokáta měl někoho ex offo, tak mu to soudce napočítal.“

Máša si přece jen zapálil a Dokulil jako by na to čekal. Vstal a šel si pro dýmku.

„A jak si tak osud s člověkem hraje, Čokl skončil v jedné cele s nějakým kšeftařem se starožitnostmi a ten si dal za úkol Čokla vychovat. Naučil jej, teda teoreticky, samozřejmě, jak se oblíkat a taky jak mluvit, jak jíst. Dokonce jej donutil přečíst řadu knih z místní knihovny. Možná by to  dokonce bylo i Čoklovi k dobru. Jenže ten starožitník mu pořád, při každé příležitosti, dával najevo, že Čokl je obyčejný póvl a póvlem zůstane, i kdyby se učil sto let. Ale Čoklovi to nevadilo. Jenom si vždycky v noci na kavalci představoval, jak panu Tentononc jednou ukáže.

Pak vyšel z basy a vyhrál ten balík. První co udělal, oblíkl se tak, jak mu to pan učitel v base natloukl do hlavy. Včetně kapesníčku do kapsičky. A koupil si ty kovbojské boty.“

„To mu ovšem ten mukl nedoporučil!“ nacpával si Nekula dýmku.

„To ne, to byl Čoklův zlepšovák. Zaplať pámbu za něj! A takhle vyfešákovanej se jel pochlubit babičce do Olomouce. To je totiž jeho jediná příbuzná. Při té příležitosti si zaskočil na pivo mezi lepší lidi do Obecního domu. A tam uviděl tu kočku. Která opravdu není k přehlídnutí.“

„A dohodl si s ní tu výpomoc v Brně.“

„Nene, to ještě ne. Do Brna se vrátil ve vší počestnosti. A dál špekuloval o té velké ráně, co s ní omráčí mukla starožitníka. Ta jej napadla až jednou šel po České a uviděl zlatnictví a tu kameru naproti. Až potom to začal všecko plánovat. Šel na to docela vědecky, jestli se to dá, při jeho pitomosti, takhle říct. Řekl mi, že si to představoval jako film. A všecko si to počítal. Scénář na vteřiny.“

„A kterak spočítal, jak dlouho kamera bude mířit na tu holku?“

„To odhadl. A obdivuhodně přesně. Když mu to všecko v tom jeho filmu hrálo, tak si jel koupit kabát a klobouk. Do Prahy. V Brně prý by si někdo mohl vzpomenout. A až potom jel do Olomouce domluvit to s tou holkou.“

„Ale stejně nechápu, jak mu taková pitomost mohla vyjít!“

„Tak docela pitomě to nevymyslel. Ale já jsem mu v tom jeho scénáři našel jednu kliku a čtyři chyby.“

 Nekula potáhl z dýmky a zvědavě zvedl obočí.

„Kliku v tom, že ta kamera v obchodě nefungovala. O té totiž vůbec nevěděl.

A první chybou  bylo, že jej tam v Olomouci poznal nějaký známý mukl, právě, když se Čokl bavil s tou kočkou a ta si na to vzpomněla. Ale Čokl na to zapomněl! Myslel si, že ta holka neví, kdo on je. Druhou chybou, tou hlavní, ty jeho boty. Třetí chyba – vůbec nic nevěděl o tom, co chce ukrást. Takže si odnesl samou osmikarátovou bižuterii a pozlacené stříbro. Kdyby sáhl o polici výš, mohl toho mít za milión. Takhle toho bylo, nevím, jestli´s četl ten znalecký posudek, nějakejch stoosmdesát tisíc.“

„Tak pan majitel nás oblboval. Vyčíslil škodu jinak.“

„Na to jsme se vykašlali. Poslali jsme to pojišťovně, ať si to s ním vyřídí oni. Asi to vyřídili. Už má zavřeno.“

„A ta čtvrtá chyba?“

„Vůbec nemyslel na to, co s těma šmuky udělá. Nevěděl kam se obrátit, do zastavárny se bál, nikoho neznal, tak ten pytlík nakonec zoufale schoval na dvorku pod psí boudu. A chtěl čekat, dokud nepustí z lochu toho starožitníka, aby mu poradil kam s tím.“

Nekula zakroutil hlavou. „Takže ten moula to všecko zorganizoval jenom z uražené ješitnosti.“

„Jo. Takže půjde bručet zbytek podmínky a flastr navrch. Pokusím se zařídit, aby ho šoupli zase zpátky k tomu starožitníkovi. Ať se ještě navzájem užijou.“