Čtení na dlouhou chvíli 14. kapitola

„Tak si můžeme jít povykládat, pánové,“ řekl.

Máša mu představil nadporučíka Pateru.

V kanceláři hodil Vodička blok na stůl a otevřel skříň.

„Dáme si slivovici,“ rozhodl.

„Mně nic, já řídím,“ řekl Máša. S lidmi od dřeva měl své zkušenosti.

„To máte smůlu. Já bydlím tady kousek. Dvě stě metrů pěšky přes pole,“ naznačil Vodička hlavou směr a podal plnou odlivku Paterovi.

Všichni se posadili ke konferenčnímu stolku.

„Tak co chcete všecko vědět?“

„Všecko, co nám řeknete. My toho o dřevě moc nevíme.“

„To je tak, pánové: S dřevařinou je u nás dneska konec. Kdysi se diktovaly ceny na vývoz celostátně, dneska si je diktují páni ze zahraničí sami. Teda těm menším pilařům. Velké pily si radši hned koupili, takže taky mluví i do cen kulatiny. A tak malí jako jsme my, ti mají šanci jenom tehdy, když nabízejí něco, co na trhu není běžně k dostání. A to je výběrové dříví. Na dýhu, na hudební nástroje, na okenní hranoly, na biodesky. Tady u nás je ho dneska už málo, ale na Ukrajině a v Rusku se ještě najde. A tam my nakupujeme.“

„A máte tam na to vaše lidi, jak jste říkal.“

„Jenom jednoho. My jsme kamarádi ještě z fakulty. A už tenkrát to byl velký tramp. Takže on tam teď trampuje ve velkém stylu po Karpatech a vykupuje pro nás dřevo. Mimo podílu mu firma platí ještě extra prémii, auto, hotel a diety.“

„To tam to dřevo nějak vybírá?,“ zeptal se Patera.

„Co my hledáme, to roste převážně ve vysokých polohách. Tam jsou dost drsné životní podmínky a tak dřevo přirůstá pomalu. Má pak husté letokruhy, jestli víte, co to je.“

„A jak se to na takovém stromě pozná? Jako že je to výběrový kus.“

„To už musíte mít v oku. Někdo vám bude vykládat, že se to pozná, když na strom poklepete kladívkem, nebo že má malou korunu,  ale to jsou všecko pohádky. S jistotou to poznáte teprve až ten strom leží. Nastojato můžete jenom poznat,  jestli má hodně suků, nebo ne.“

„A vy kupujete ty bez suků.“

„Starej pan Pultr říkával, žeenom hovno je bez suků. Takže my kupujeme ty, které mají těch suků co nejmíň. A jsou hustoleté, s hustými letokruhy. A jenom oddenky. Tak šest, nejvejš sedm metrů od pařezu. Víc ne. A taky ne všecky. Musí mít  tloušťku aspoň sedmdesát centimetrů.“

„Proč to?“

„Protože tak silné dříví tady u nás už skoro není. A tak nám je trhají z ruky. Je z něj nejlepší výtěžnost.“

„Tak ten váš kolega si je tam teda vybere. A co dál?“

„Měl byste se zeptat co napřed!“ řekl Vodička a nalil další dvě skleničky. „S těma lidma tam je hrozná práce. Těm je všecko fuk. Když je zima a napadnou dva metry sněhu, tak oni klidně ten strom uříznou dva metry od země a hotovo. A to nejlepší dřevo je v háji. Takže tam Franta musí nejen to dřevo vybrat, ale potom taky pohlídat, aby ho pořádně pokáceli. Odhrabali sníh a tak. A taky aby se potom neztratilo. Dřevo stahují z hory k cestě a pak je odváží do kombinátu do Rachova, nebo do Ivanofrankovska.“

Vodička vstal a ukázal na mapu. „Pojďte se podívat! Tady takhle se táhnou Karpaty, tady to je Rachovský okres, tady nahoře na hřebeni je hranice a odtud už to patří do Ivanofrankovska,“ jezdil po mapě prstem. „Takže při té dálce není problém, aby ti chlapi shodili jednu kládu před barákem tady, druhou támhle, a hned je na vodku.“

„A vy to pak od těch lidí musíte zase vykupovat, nebo jak?“

„Jak vykupovat?…Jo tak, to ne!! Oni s ním nekšeftujou. Oni je rozřežou na špalky a rozštípou na topení.“

„Takové drahé dříví?,“ zakroutil Patera nevěřícně hlavou.

„Těm je to fuk. Těm jde jenom o to, že takové dříví se štípe líp, než nějaké sukaté klacky…Když se vám podaří to dříví uhlídat až do kombinátu, tak už máte skoro vyhráno. To už pak jenom trošku zaplatíte těm správným lidem, aby se vám neztratilo ani tam. To už pak funguje bez problémů.“

„Ale to vás to přijde hezky draho, co?,“ zeptal se Máša. „Režie, úplatky, doprava…Poslouchejte, proč to vlastně vozíte auty? Vždyť vagóny by byly lacinější?“

„My jsme to napřed vozili vagónem. Jenže s tím byla hrozná štrapác. Jednak nám občas něco ukradli hned na Ukrajině, ti jsou tam machři, stahujou ty klády z vagónu za jízdy. Nebo se nám jednou dříví z jednoho vagónu  ztratilo na překladišti v Čiernej. Za dva měsíce je sice našli, ale to už bylo léto a všecko to rozpraskalo a zplesnivělo. Kamionem je to dražší, ale je to tady za tři, čtyři dni. A v pořádku.“

„A proč dva kamiony najednou?“

„Dva kamiony jsou jeden vagón.“

„Proč to neodvezou tím kamionem přímo vašim zákazníkům. Do Německa, nebo kam to dodáváte?“

„Jednak proto, aby se Ukrajinci nedozvěděli komu dodáváme a zákazníci odkud to vozíme.. Ale taky, a to především, protože já to dřevo tady napřed třídím. Jinak bychom si s tímhle kšeftem vydělali tak na suchej chleba“

.„A na každou tu sortu pak máte extra zákazníka.“

„Kdepak. My uspořádáme aukci. Ten fígl vymyslel Franta. Ten co je na Ukrajině. Já to tady vytřídím podle jakosti na hromady, viděli jste je tam v hale. Tohle na dýhu, tohle na okna, tohle na hudební nástroje. A pak svolám zákazníky na aukci,“ smál se Vodička. „To vám je zajímavý, jak ti chlapi pak ztratí nad sebou kontrolu. Když jsem jim kdysi řekl cenu, tak se hádali o každou marku. Ale když jim to nabízím v aukci, tak to někdy cena vylítne i o třicet procent výš, než já jsem vůbec doufal.

„To se mi líbí, tohleto,“ smál se Máša. „Můžu si zapálit?“

„Ale jo. Já taky kouřím.“

Máša mu nabídl.

„S tímhle na mne nechoďte! Tyhle cigára já znám. Ty kouří náš kunčoft z Francie. Zapaluje jednu za druhou.“

„Nepajcovaný černý tabák,“ vysvětlil Máša. „Nesmíte je šlukovat. Jenom foukat nosem. A taky je můžete žvýkat…A oni s aukcemi souhlasí?“

„To víte že jo. Co jim zbylo? Je to prvotřídní dřevo a oni to vědí. A taky je u toho hodně srandy. Já jsem ten Tondův nápad totiž vylepšil. Než to začne, tak hostesky roztopí gril a grilují klobásky a kotlety a stejky. A k tomu nabízejí pivo, víno a slivovici. No a pak teprve já začnu dražit. A obvykle je za další dvě hodiny po všem. Oni se pak dorazí u holek v Brně a příště se jede nanovo.“

„Vy jste teda pěkně vyčuranej! Kdepak ty hostesky sháníte?,“ smál se Patera.

Vodička otázku přeslechl.

„Oni jsou vyčuraní taky, jen si nemyslete. Ale jinak jsou to docela fajn lidi. Ovšem jsou mezi nima taky pěkní magoři. Jako nějakej Mayer z Frankfurtu. Ten už se párkrát tak rozparádil, že nakonec všichni odpadli a on jednu partii koupil dokonce za trojnásobnou vyvolávací cenu.To byl balík, tenkrát. Ovšem nalitej byl jak carskej oficír.“

„To se mu přece nemohlo vyplatit?“

„Jen se nebojte,“ mávl Vodička rukou. „Kdysi, to bylo ještě za komančů, tady v Čechách takoví páni nakoupili modřínovou jedničku za osmnáct set šilinků, a pak jsem se dozvěděl, že ji jenom tím samým autem odvezli rovnou do Itálie. Za šest a půl tisíce. Taky šilinků. Ti se vyznaj!“

Nalil si další skleničku a obrátil ji do sebe na ex: „Já se marně snažím dostat přímo  na ty jejich odběratele. To bych jim pěkně vypálil rybník. Jenže oni jsou mazaní. Nám řeknou jenom adresu špeditéra a ta je na draka. Naštěstí zase oni neví, odkud nakupuju já.“

„Když to s těmi aukcemi tak dobře funguje, tak to je dobrý kšeft, co?“

„Já si nestěžuju. Stejně by mi to bylo málo platný. Ale zase tak obrovskej kšeft, jak si asi myslíte, to není. Držíme se nad vodou, nemáme dluhy a slušně jsme živi. Dokud se ovšem nestane průser.“

„A stává se?“

„Naštěstí zřídka. Ale pak to stojí za to. Jako právě s tím Mayerem. To byl kravál, to si nedovedete představit. Já měl tenkrát, současně s aukcí, taky narozeniny. Trochu jsem to přehnal a pár dní jsem měl hlavu jako střep. A při nakládce jsem popletl čísla vagónů. Ten Mayerův vagón šel Wolfovi do Weidenu a Wolfův vagón jel k Mayerovi. A za pár dní už volal. Vyváděl jak pominutej. A přitom oba ty vagóny byly vlastně stejný. Rozdíl byl jenom v tom, že v jednom vagóně bylo o kubík a půl víc.“

„Já bych byl taky otrávený, kdybych si koupil Audi a poslali by mi Žigulíka,“řekl Patera.

„Kecáte nesmysly. To dříví bylo jakostně úplně stejný. To co dostal Mayer bylo dokonce ještě tlustší. Wolf souhlasil, že si ten Mayerův vagón nechá, že mu mám jenom dobropsat rozdíl. Ale Mayer ne, že chce svoje zboží a fertig! Tak jsem musel zaplatit špeditéra, nechat ty vagóny přešíbovat, neptejte se, na kolik to přišlo! Jenom proto, že Mayer je magor. No, ale co. Život jde dál. Nakonec, tou trojnásobnou cenou mi to pak stejně zaplatil.“

„A jak to vlastně při aukci funguje?,“ zajímal se Máša.

„Já to všecko dříví napřed podle jakosti rozdělím na partie, přibližně po padesáti kubících. Jeden tuplák vagón, víte? A pak na každou partii stanovím vyvolávací cenu. Férově. Vím, že chtějí taky vydělat. No a pak se přihazuje. A nejlepší bere.“ Vodička se podíval na hodinky. „To je tak zhruba všecko.“

„Mockrát díky za zajímavý výklad,“  Máša se zvedl z křesla. „Jenom, když už jsme vás tak dlouho otravovali, ukažte nám ještě to dříví.“

„Ale jo, pojďte!“

Vyšli na chodbu a Vodička zamkl kancelář. Paní účetní už zřejmě odešla.

„Tak tohle je kulatina na biodesky,“ zastavili se u první z hromad. „Tady je pod kůrou suk, tady taky, tamhle taky. Na biodesky to tolik nevadí, ale nesmí jich být moc. Ve výrobě ty velký suky vyřežou a malý zašpuntujou.“

„Poslouchejte, a to je těm zákazníkům jedno, jakou jakost kupují? Rozumíte, já myslím proč by výrobce dýhy kupoval to dřevo na biodesky?“

„Ale ne, ti chlapi nic nevyrábějí! To jsou taky jenom šíbři. Ti na to ani nesáhnou a jenom to zas prodají dál. Jak v tom židovském vtipu. Za korunu koupím, za dvě prodám. To jedno procento mě musí uživit.“

Přešli k další hromadě.

 „Tohle je dýhárenská kulatina.Velký průměr, tuhle má sice suky, ale v přeslenech a daleko od sebe.Ty se vyříznou. A pravidelné letokruhy, koukejte, to jsou tady ty tmavý a světlý proužky.“

„A tady to je rezonance,“ přešel k poslední hromadě vzadu u zdi, nejmenší ze všech. „Z toho se dělají desky na housle, na čela a na basy. A ozvučné desky na piána. Podívejte se, jak jsou ty letokruhy krásně hustý a pravidelný, vidíte? To je nádherný dříví, tohleto,“ přejel Vodička se zalíbením dlaní po kůře.

„Nač jsou  ty žluté značky?,“ ukázal Patera na obdélníkový kousek plastu s číslem.

„To je číslo klády. Když ji Franta přebere, teda koupí, tak do čela zarazí tuhle značku s číslem. A pod tím číslem pak ta kláda běží v papírech pořád, až do výroby. Když se nakládá, tak se sepíšou čísla klád a rozměry a to pak jde s dodávkou. Takže se nic nemůže ztratit. A celníci si to můžou na hranici zkontrolovat. A hlavně já tady, při příjmu.“

„A co když někdo tu značku vytáhne a natluče ji na jinou kládu?“

„To na začátku zkoušeli. Jenže to je jim houby platný. Vidíte tady tuhle značku? To je Frantovo kladivo. FD. František Dvořák. Takové kladivo se svou vlastní značkou má v naší branži každý nákupčí. A bez téhle značky jim tu kládu nezaplatíme. Jedna značka znamená první třídu, dvě značky druhou třídu. My to tam totiž  nakupujeme jenom na dvě jakosti. Je to jednodušší.“

„A víc to nese, ne?“

„Víte co, pane majore? Vykašlete se na policajty a pojďte dělat ke mně,“ šklebil se Vodička.

Pomalu se vraceli halou zpět.

Patera se zastavil u jedné hromady a prohlížel si čelo klády. „Proč je tohle čelo tak zablácené?“

„To je takovej ukrajinskej švindl. Když to oškrabete, tak tam najdete začínající hnilobu. A místo jedničky by to hned byla dvojka. Když to udělají jenom občas, tak to necháme být. Oni pak mají radost, jak nás doběhli. Jenže když ta hniloba není moc velká, tak nám to stejně vůbec nevadí.“

„Tak ještě jednou díky za výklad.“

„Není zač,“ a Vodička vytáhl z náprsní kapsy vizitku. „Kdybyste ještě něco potřeboval, tak zavolejte. A v pondělí je poslední aukce. Přijďte se podívat.“

Potřásli si navzájem rukama a Patera s Mášou vykročili k bráně.

„Docela zajímavé zaměstnání,“ řekl Patera v autě a zapnul si bezpečnostní pás.

„A určitě nese víc, než se nám snažil pan ředitel namluvit,“ ušklíbl se Máša a vycouval z parkoviště.