Čtení na dlouhou chvíli kapitola 29

  Když Máša zamykal na hotelovém parkovišti vůz, bylo krátce po šesté. V hale hotelu Čecha neviděl a nenašel jej ani na terase, v teplém podvečeru zpola zaplněné hosty. Vybral si stolek ve stínu, trochu bokem od ostatních a objednal si topinku se šunkou a sýrem a minerálku. Dojedl a vrchní ještě nestačil uklidit stůl, když se ve vchodu objevil Čech. Všiml si Máši a rychle k němu zamířil. „Ahoj. Ten pán si šel umýt ruce, asi prostata, protože  čural než jsme vyjeli z Prahy. Pan doktor Kunz. Oficiálně jej platí jako poradce ministra, ale neoficiálně je to šedá eminence nevím koho a čeho všeho. Bez ohledu na to která partaj je právě u vesla.“

„A co chce?“

„To nevím. Šéf mého šéfa si mne zavolal přímo osobně a nařídil, abych tuhle schůzku zorganizoval. A rychle. Jo, pro jistotu, o našem výletě ani muk! Oťukl jsem si pana doktora cestou, nic neví. To je on,“ Čech vstal a šel vstříc mužíkovi, kterého Máša odhadl na metr šedesát výšky a sedmdesát kilo živé váhy.  Pán přicupital ke stolu a Čech pány představil.

Oba se navzájem uklonili; pidimužík se zcela samozřejmě posadil na Mášovo místo a odsunul prázdný talíř stranou.

Máša se chtěl posadit naproti. „Raděj si sedněte sem ke mně,“ řekl pan doktor a ukázal na židli po své levé straně. „Omlouvám se, ale já na pravé ucho hůř slyším, víte,“ dodal na vysvětlenou.

„Omluvte mne, pánové,“ řekl Čech a nechal ty dva, aby se navzájem mlčky pozorovali.

Máša odhadl, že pána od hlavy k patě oblékají u Steinera na Příkopech,  zatímco pan doktor dospěl k názoru, že s těmi penězi co má, by se Máša měl oblékat lépe.

Číšník -- pardon, pánové -- sklidil se stolu, smetl smítko s ubrusu a přinesl jídelní lístky. Pan doktor Kunz svůj ani neotevřel a objednal si Plzeň; Máša turka a málo vody.

„Kdo jsem, to vám už jistě pan kapitán vyslepičil. Jsem velice rád, že jste si na mne tak rychle udělal čas, pane kolego. Jsme přece kolegové, že ano? Jak mi řekli, taky jste navštěvoval naši slavnou Alma Mater.“

„Ano, taky, pane doktore. Bohužel, ty pány profesory, kteří učili vás, ty já už jsem nezažil.“

„Ale měl jste to štěstí, že mnohé z toho, co ti pánové učili mne, vás naučil pan doktor Švagr, že?“

Pan doktor věděl, že zasáhl.

Máša na okamžik ztuhl. Napadlo jej, že jeho složka, o které si myslel, že leží někde v archivech StB, asi právě leží na stole pana doktora Kunze.

„Promiňte, pane doktore, co jste říkal?“

„Že uvažujete mylně. Právě jste si přece myslel, že jsem četl váš svazek. Ale to je omyl. Já jsem prostě znal Emila Švagra. A ten o vás občas mluvil. Jen v dobrém. Měl vás velmi rád. “

Pan doktor upil piva.

„No, ale in medias res, pane kolego. Falšování peněz je všeobecně  kriminální kategorií non plus ultra. A rozplést takový případ  a dovést vyšetřování ke zdárnému konci, to s sebou nese obrovskou úctu, obdiv a zajisté i mnohá ocenění. A zvláště pak, jedná—li se  o velikou aféru, ne jen o pár bankovek, které si nějaký trouba namaluje doma pastelkami.

Takže je tady, nebudeme zabíhat do detailů, jistý eminentní zájem tu věc vyřešit doma, tak říkajíc pod pokličkou. Bez zahraniční pomoci. A až to bude, jak pánové říkají v cajku, tak až potom, ve vhodný čas a samozřejmě s příslušnou pompou a publicitou, to předat jako uzavřený případ na patřičná místa nám oběma známá, že ano. Prostě si chceme slíznout smetanu sami a ne se o ni s někým bratrsky dělit. A že to všecko před volbami už není pouze záležitost odborná, ale také vysoce politická, to nemusím zdůrazňovat.

Dokud se věci nehýbaly z místa, tak se všecko posunulo trochu na okraj zájmu, ale teď, když se to konečně opět rozběhlo, je zájem enormní. Navíc, když uvážíme, že se nám ty zatracené volby blíží.

Takže z toho plyne nezbytnost prozatím pomíjet veškeré souvislosti se zahraničím a celou věc nadále směrovat pouze jako interní problém. Tím se vyhneme všem výčitkám, že jsme snad někomu něco zatajovali. Nebo vlastně nevyhneme, ale budeme je moci odmítat.“

„Dovolíte, pane doktore, abych si zapálil?“

„Ale jistě, promiňte, jen kuřte! Mně to doktoři zakázali, ale dodnes kouř zoufale rád čichám.“

Máša si s cigaretou dával na čas a pečlivě ji v krabičce vybíral.

„A s tímhle za mnou jedeš z Prahy! Aby ta schůzka zůstala tajná. Když tohle stačilo nařídit přes Čecha,“ uvažoval.

„Něco z toho, co jste mi řekl, pane doktore, mi dnes naznačil už kapitán Čech a nebyl problém si zbytek v hrubých rysech domyslet. Ale nedokážu domyslet, jak se to týká mně.“ Máša se usmál a dodal a „proč vůbec „tak velký pán tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem?“

Pan doktor se srdečně rozesmál. „Ano, to je Faust! Moje oblíbené čtení! Výborně!“

Pozvedl k Mášovi sklenici a napil se piva, ze kterého už mezitím zmizela pěna. Máša kývl na vrchního: „Přineste, prosím, nové pivo. Malé. A ještě jednu kávu.“

„Velice pozorné,“ potěšil se pan doktor a podal nedopitou sklenici číšníkovi. „Skutečně raději piji dvě malá piva, než jedno velké. A lépe se to ke mně hodí!“ Jeho vzrůst mu zřejmě na sebevědomí nijak neubíral.

„O čem jsme to mluvili? Ach, ano, o vás. Tak to je celkem velmi prosté. Náhodou jsem byl u toho jednání, kde se mluvilo o tom, co už jste vy v Brně všecko zjistili a jehož závěry jsem vám nastínil. Samozřejmě se všude ví o tom, jak jste finančně zajištěn a z toho  plynou jisté obavy. O to větší, že vy jste vždycky byl i bez těch peněz obtížně ovladatelná osobnost.

Řekněme si to na rovinu, tihle pánové jsou zvyklí vládnout pomocí peněz. Kdo zlobí, tomu přiškrtíme! A kdo poslouchá, toho odměníme. A je oprávněná obava, že u vás by to nemuselo fungovat. A taky se ví, že vaše názory jsou, jak to kulantně říci, jaksi starosvětské. Nemoderní, tak. A protože si dobře pamatuji jména,  na to jsem v mém věku zvlášť hrdý, tak jsem si uvědomil kdo jste a od koho ty vaše staromódní představy asi pocházejí. Nevěřil byste, jakou jsem měl radost, že si je Emilek nemusel vzít s sebou do hrobu.“

„Ano, já panu doktorovi vděčím za mnoho.“

„Jestli se na nás tam seshora dívá, musí mít radost!“ Pan doktor pohlédl k nebi, pozvedl orosenou sklenici a obřadně se napil. „A tak jsem se nabídl, že se pokusím vás, v rámci možností, navést na cestu pravou. Aby vás to bolelo co nejméně.“

„Já v tom co jste mi řekl pro sebe nevidím problém, pane doktore. To je prostě jenom způsob interpretace faktů. Jestli dobře chápu, tak je potřeba to v první fázi ve vašem smyslu prezentovat prokuratuře tak, aby bylo zcela zřejmé, že se jedná o dva oddělené případy;  ta falza se budou řešit samostatně jinde a  dvě mrtvoly prozatím budou vypadat jako vyřizování účtů mezi podnikateli, jak je to dnes v jejich kruzích  běžné.  A až nastane čas,  tak se to spojí dohromady. A teprve pak se to pustí oficiálně ven a současně se tím celý případ uzavře. „Cosa locuta, causa finita.“

„Tak, tak, tak. Výtečně.“

„A pravděpodobně si budete přát případy průběžně sledovat. Tedy pokud vás o to pánové požádají, samozřejmě.“

„Čtete moje myšlenky.“

Máša se na chvíli zamyslel.

„Nejjednodušší bude, když my v Brně budeme zcela legálně průběžně ve vašem smyslu informovat prokuraturu a já, v rámci známostí, další případné detaily ústně sdělím kapitánu Čechovi. A ten už se postará, aby se dostaly tam, kam patří. Takhle to bude zcela nedohledatelné. Kdyby se snad někdo snažil vymýšlet politické souvislosti.“

„Výborně! Tak to bude zcela legální, vždyť já jsem přece pouhým poradcem, že.“ A oba se na sebe usmáli. 

„Zbývá mi vyřešit ještě jeden problém.“ Pan doktor zvážněl a důvěrně položil ruku na Mášovu paži.

„Pan Maier z Mnichova.“

„Tak tady konečně máme jádro pudla,“ napadlo Mášu. „Vystřelíme naslepo.“

„Ten pán je v tom až po uši.“

Pan doktor Kunz přestal být žoviální. Obočí se mu stáhlo a šedé oči se zúžily. Pan doktor v okamžiku na Mášu hleděl tak, jak si asi užovka prohlíží myš.

„Jméno Maier nesmí nikde figurovat. Na tom je eminentní zájem. A když říkám eminentní, tak mám na mysli skutečně eminentní.“

„Ne, pane doktore! S veškerou úctou, kdybych pominul všecko ostatní, tak vražda je vražda.“

Pan doktor bezmocně rozhodil rukama.

„Nevymýšlejte nesmysly. O žádné vraždě jsem nic neslyšel! Já jsem věděl, že s vámi bude těžká práce. Tak si to spolu proberme: Vycházím z informací, které jsem dostal. Tak tedy ta falza. Zde proti panu Maierovi vůbec žádné věrohodné indicie ani důkazy neexistují. Těch vašich  pár neudržitelných soukromých kombinací každý obhájce smete pod stůl. Že měl ten Sýkora v telefonu Maierovo číslo? No a co?! To tam má polovina kurev z Prahy také! Že byl v Brně?! Tam kupoval dřevo. Ale to nakupuje taky v Ostravě a ve Volarech a co já vím, kde všude ještě! Máte snad další informace? Nemáte, že?!“

„Ale mám,“ napadlo Mášu. „Už třeba jenom to, jak se pan Maier potloukal okolo myslivny.“

„A teď k těm vraždám: „Prosím. Uznám, že toho vašeho policajta mohl zastřelit Sýkora. Znali se, jeli v tom spolu, mohl by mluvit, pryč s ním! Dobrá. V téhle branži evidentně panují velmi drsné obchodní zvyklosti. Pominu, že mimo službu byl ten policajt hráč a valchař a třeba ho sejmul z dobrých důvodů někdo úplně jiný. Jakýkoliv důkaz pro vaše podezření proti Maierovi vám i zde zoufale chybí. Ovšem vy dokonce zvažujete, že by mohl mít na krku i dvě vraždy. Ale k tomu všemu máte pořád jen jedno číslo v Sýkorově telefonu. Nic víc! Že se znali? Proč ne? Sýkora není, tedy nebyl, v Praze neznámou figurou a pan Maier také ne. A oba se pohybovali ve stejných kruzích. Proč by se tedy nemohli znát? I když možná z míst, která nikomu z nich na cti nepřidávají, to uznávám.“

Pan doktor Kunz bezmocně rozhodil rukama.

„Mírou cti jsou dneska peníze,“ řekl Máša.

„Filozofování si necháme k večeři, pane kolego,“ odmítl Kunz téma. „Já pana Maiera nemusím. Ani ho neznám. Mně osobně je veskrze pět, jestli jej podezíráte z falšování peněz a z tolika mordů, kolik vám bude eventuálně libo. Mým úkolem tady je zajistit, aby do věci nebyli ani náhodou zataženi veřejně daleko známější a důležitější osoby, jejichž jediným prohřeškem je to, že se s panem Maierem kdesi náhodou poznali.

Určitě si nemyslíte, že ti darebáci z tisku nešmejdí ve všech koutech. Proto také sedíme tady a ne někde v Praze.

Jestli se Maier dostane do jejich zájmu, tak budou noviny plné daleko pitomějších, promiňte ten výraz, úvah, než je ta vaše. A některé bezcharakterní slečny se vůbec nebudou žinýrovat prodat novinám všecko, co zaslechly i nezaslechly. Mým úkolem je tomu zamezit a já doufám, že mne v tom snažení podpoříte. Že jste z mé dlouhé řeči pochopil, že vaše teorie je už jen z právního hlediska v současné době zcela neudržitelná. A že jste především pochopil to, jak  vysoce nebezpečná je právě teď především politicky!“

Pan doktor se omluvil a odcupital do haly, aby Mášovi poskytl čas k přemýšlení.

Ten si vyklepl z krabičky další cigaretu a tentokrát si místo další kávy nechal přinést džus. A pak trpělivě čekal, až se jeho společník vrátí.

 „Pane doktore, jako starý policajt nevěřím, že se čtyři lidé mohou pouhou náhodou a bez úmyslu sejít skoro na jednom místě a v jednom čase. Dva, prosím. Ale čtyři?! A když, nota bene, na tom místě pak zůstanou dvě mrtvoly. Je to skutečně jenom čuch starého policajta, máte pravdu, že nic víc. Ale to, že nemám důkazy teď, nikterak neznamená, že je nebudu mít třeba už zítra. Kolikrát už jsem viděl mrtvolu, o které jsme zpočátku nevěděli zhola nic.“

„A kolikrát jste někoho obvinili a nakonec jej soudce pustil pro nedostatek důkazů, co!? A ten člověk má dodnes na čele stigma vraha, „protože on tu Anču určitě uškrtil, jenom mu to nedokázali, protože měl ty správné kamarádíčky.“ A právě to je to, k čemu nesmí, zdůrazňuji, za žádných okolností nesmi, dojít! Když proti Maierovi nemáte nic víc, než pár zoufalých a nepodložených kombinací, tak ho prostě necháte na pokoji a mimo hru! Říkám vám to, protože vy jste v tomhle případě spiritus agens. Vy jste tu bláznivou teorii vymyslel.“

„Teď si nevzpomínám, který z našich politiků vydal to heslo „Padni komu padni.“ A já v tom smyslu, pokud další důkazy najdu—a já věřím, že je nakonec najdu—to znova otevřu, “ zabejčil se Máša.

Pan doktor takovou pitomost od absolventa jeho milované „Alma Mater“ zcela zřejmě neočekával.

Zhluboka se nosem nadechl, pak zlehka klepl oběma dlaněmi na desku stolu, naklonil se k Mášovi a hlasem, který nenechával žádnou pochybnost o tom, kdo je pán a kdo je kmán, řekl:

„Ne, pane kolego, vy nejste ten, kdo rozhodne, jestli to otevřete nebo neotevřete! To totiž vůbec není vaše práce. Na tom pracuje oddělení vražd, nebo jak tomu tam říkáte a  inspekce ministra. A vy jim už nebudete ani náhodou do jejich práce zasahovat! A my už dohlédneme, aby vám to váš nadřízený neustále důrazně připomínal! Vy se nadále budete s veškerým elánem věnovat objasnění té loupeže zlata. Když už jste si tuhle práci dobrovolně přidal navíc k vašim povinnostem v archivu. Doufal jsem, že vám to nebudu muset říkat takhle po lopatě!“

Zdálo se, že to panu doktorovi přišlo opravdu líto.

„A copak se tedy stane s mrtvým Sýkorou? Necháme ho spáchat sebevraždu?“

„Ale pane kolego,“ zakroutil překvapeně pan doktor hlavou. „Prostě vrah zatím zůstane neznámý. Což taky ve skutečnosti je! Ve statistice policii přibude jeden neobjasněný případ. Nikdo za to nikomu hlavu neutrhne, to vám zaručuji. A pokud by se, samozřejmě po volbách, někdy objevila taková potřeba, není nic snazšího, než spis znovu otevřít. A možná by se pak mohlo dokonce i  ukázat, že jste měl pravdu. A pana Maiera se případně zeptat na jeho názor.“

„Takže pánové nahoře to všecko vyřešili za policajty, že? A pokud by snad někdo tuhle geniální kriminalistickou konstrukci zpochybnil, nebo ve své blbosti snad dokonce zboural, tak se na něj a  všechny okolo zřítí nebesa. To si ti páni opravdu myslí, že si v tomhle státě mohou dovolit úplně všecko?!“

Pan doktor Kunz se usmál a znovu se vrátil ke svému žoviálnímu tónu.

„Oni si to nemyslí, pane kolego. Oni to vědí!…“

„A teď najdeme pana kapitána a dáme si v jídelně dobrou večeři. Začíná zde být chladno.“

Když se pozdě večer pod lampou na parkovišti loučili, pan doktor Kunz, s očima rozzářenýma snad i sympatií, ale určitě dobrým koňakem, položil ruku na Mášovo předloktí: „Skutečně velmi příjemný večer, pane kolego, moc hezky jsme si popovídali. A odpusťte starému dědkovi, jestli těch vzpomínek na vás bylo trochu moc.“

„Jestli má někdo děkovat, pak jsme to my dva,“ ukázal Máša na kapitána, který právě odemykal vůz.

Pan doktor se pohodlně usadil na zadním sedadle a když za ním Máša zabouchl dveře, spustil okénko.

„Až pojedete do Prahy, určitě mi musíte zavolat.“ A podal Mášovi vizitku.

„Zatím se budu těšit, že vás někdy uvidím v Brně, pane doktore. Můj telefon určitě máte, předpokládám.“

Kunz si varovně poklepal na čelo. „Mám vás v kartotéce. Se všemi detaily.“

Kapitán Čech ještě stačil říct „zavoláme si!“ a okénko se zavřelo.

Máša se otočil a pomalu šel ke svému autu. Prohlédl si vizitku. Ručně rytým písmem na ní hlubotiskem stálo pouze Alexander Kunz. Pan doktor si zřejmě nezakládal ani na titulech. Na zadní straně bylo rukou napsáno telefonní číslo.

Kdepak se asi pan doktor narodil? Když je Alexander?

Zastrčil vizitku do kapsy košile, nastartoval a vyjel z parkoviště.