Čtení na dlouhou chvíli 35. kapitola

Propletli se uličkami, přejeli most přes Dunaj, Máša přeřadil a začali stoupat do kopce za městem. Ve zpětném zrcátku se zatřpytila řeka. „Tak povídej!“ „Copak ti mám povídat?“, zeptala se Hana. „Ty nic nevíš? O čem jste se tam celou tu dobu bavili?“ „O zlodějích, o penězích, o ženských a o mně. O čem jiným si můžou dva policajti vykládat?“, šklebil se Máša. „Prý mi to všecko ostatní povíš ty, protože ti to ta jeho Helga všecko vyslepičila. To cituju skoro doslovně.“

„Napřed jsme koupily boty. Velice zdlouhavé vybírání. A když se celou dobu obtěžoval pan šéf osobně, tak mi začalo svítat, že sis asi zavařil pěkný malér.

Pak jsme jen tak trochu prošly město a skončily jsme v jedné vinárničce na náměstí u katedrály.

Helga je docela fajn ženská. Doktorka jako já, takže jsme si samozřejmě hned začaly tykat. A pak jsme to semlely všecko dohromady, jak už to my ženské umíme. Padla na to lahvinka moselského. Takže ona teď ví všecko o nás dvou a já vím všecko o nich. A teď jeď pomalu, ať se nevybouráme! Budeš se asi divit!“

Hana si přesunula sluneční brýle z obličeje do vlasů na temeni a pohodlně se usadila.

„Už nebydlí v Passau, ale v Mnichově. Helga tam má vlastní kliniku pro nóbl kunčafty…“

„To vím.“

„Mají dva kluky. Jeden je u námořnictva a ten mladší právě dokončuje právnickou fakultu.“

„A dál?“

„Ten tvůj policajt ze zápasnické arény je momentně náměstkem zemského policejního prezidenta.“

Podívala se, jaký to na Mášu udělá dojem.

Ten napřed jen zvedl obočí. Pak si projel rukou vlasy, potichu hvízdl a začal prsty klepat do věnce volantu. Ubral plyn a mlčky hleděl před sebe na prázdnou silnici.

Pak se letmo podíval na Hanku. „Tak takhle! Už to pomalu chápu. Poslyš, prosím tě, tak na celý tenhle výlet do Němec zapomeneme, jo?! Toulali jsme se po Šumavě a nic víc!“

„Hned jsem věděla, že tě to moc nepotěší. A navíc, za rok odchází jeho šéf do penze a tatíček pana doktora pilně pracuje na tom, aby si synáček zase trochu polepšil v kariéře. A k tomu se může ta dnešní sklenice před obědem taky moc dobře hodit. “

„Tak se modleme, aby mu to pomohlo! Vyrovnal bych ten dluh, co teď vůči němu mám!“

Na chvíli se odmlčel a zarejdoval blíž ke krajnici, aby se bezpečně minuli s kamionem, který přijížděl proti nim.

„Když jsem jej ten večer zavolal, bylo mi jasné, že určitě nesedí někde na stanici v nějaké díře v Alpách. Ale tohle je už pro mně trochu moc vysoko. Moc politiky. Že je z něj už takové zvíře, to mne nenapadlo.“

Vylovil z kapsy u košile cigarety a zapálil si.

„To tebe ani nikdy napadnout nemohlo. Protože ty si žiješ ve  vysněném policajtském světě. Tam vládne taková starosvětská morálka, která nikdy neexistovala a neexistuje ani dneska. Kde policajt nelže a nekrade, nestará se o politiku a zákon ctí nade všecko. Tobě by ani nenapadlo dělat kariéru přes politiku. Policajt má pevně třímat žerď práva a nemá se koukat, jaký na ní zrovna visí prapor. Politika a policie nepatří dohromady. To je přece tvoje přesvědčení, ne? Promiň, že to říkám takhle otevřeně, ale říkám, co si myslím.

Jenže tu politiku, co dělá Petrův táta tvrdě pro něj, tu dělal stejně tvrdě tvůj táta pro tebe. Taky tě strkal nahoru. I když trošku jinak. Zřejmě asi respektoval ten způsob, jakým si chceš žít tvůj život a nikam tě netlačil. Jenom ti zametal tu cestičku, po které ty ses ubíral s hlavou v oblacích. A tys to buď neviděl, nebo jsi to vidět nechtěl.“

Hanka se odmlčela a hledala v kabelce cigarety.

„Copak bys jinak mohl být majorem a nebýt ve straně? A drze si páchat ten největší možný zločin – nechodit k volbám? A ještě se tím všude chlubit, protože policajt musí být nepolitický a vždy připraven dbát zákonů a chytat lumpy padni komu padni? Nikdo jiný by nemohl, ale ty ano! Protože to tvůj táta dokázal nahoře vyžehlit. 

Ti kolem, ti si vedle tebe naopak bez obav budovali lepší kariéry. Politika sem, politika tam, šplhali nahoru po tvých zádech. A teď tě klidně nechávají hrát tu tvoji hru dál. Protože pochopili, že nikomu z nich nevadíš.“

 Máša pořád nervózně klepal palci do volantu. Tahle přednáška se mu nelíbila.

„Opomíjíš jednu maličkost. Že toho majora jsem si pracně vysloužil, Víš kolik lumpů jsem držel za flígr? A že mezi nimi nebyly žádný ořezávátka! Dokonce jich pár museli napřed vyloučit ze strany. Než šli sedět!“

Hana se uchichtla.

„Podívej se, kde sedí dneska. A všude vykládají, jak za bolševika trpěli. Raděj jim nechoď na oči!“

„Na mně nemají! Právě proto, že jsem se nikdy s nikým nezapletl! Mně na háku nemají!“

„Tebe ne?! Samozřejmě, že mají! Nejpozději od té doby, když jsi jim prozradil, že být policajt je tvoje hoby. Tak tě prozatím nechávají plácat si na tvém písečku bábovičky.

Ale když si náhodou umaneš a začneš brát lopatičky velkým klukům, tak se objeví pan doktor Kunz a pořádně tě klepne přes prsty. Abys pochopil, do kterého kouta na tom jejich pískovišti patříš.“

„Promiň, ale tohle vidíš trochu moc jednoduše. Já mám taky pár známých. A všelicos si pamatuju. Já od policie odejdu, až se rozhodnu já sám!“

Hanka pootevřela okénko a vyhodila nedopalek cigarety ven. Pak se na Mášu překvapeně podívala.

„ Já žasnu! Ty jsi snad opravdu malej kluk! Přitom je to velice jednoduché, milý Jiří. Stačí poslat tě na vyšetření k vašim doktorům a oni už najdou, proč jsi nezpůsobilý další služby policejní. Kuřáci jsou náchylní k rozedmě plic a dokonce k rakovině. Třeba. Takhle prosté to je, nůj milý Šerloku! Ani na tebe nemusí poslat ty hlídací psy demokracie z bulváru, aby pořádně rozmázli tvůj třídní původ! A ten je v současné době opravdu velice pochybnej!“

 „Ale snad sis všimla, že tentokrát mě klepl pan doktor po prstech marně!“ vrčel Máša zarputile.

„Nefandíš si moc? Co když ten Peter usoudí, že není v německém zájmu pana Maiera zavřít? To ty sám si myslíš, že když jste spolu kdysi propili týden v Mnichově, tak jste dodnes velcí kámoši. Ale myslí si to taky on?! Slíbil ti něco? Mimo toho, jak ti u auta řekl, že udělá, co bude moct? To já bych chápala jako převelice  mnohoznačné prohlášení.“

Máša se mračil a po chvíli si zapálil další cigaretu.

„Tohle´s mi měla říct cestou tam!“, zabručel.

„A změnilo by to něco? Ty ses rozhodl Maiera dostat za každou cenu. Protože ty jsi ty, mord je mord a žádný pan doktor Kunz ti nebude nic nařizovat!“

Usoudila, že už toho řekla až příliš. Sklopila si trochu sedadlo, opřela si hlavu o opěrku a zavřela oči.

Máša řídil a mlčel. V duchu si přebíral co slyšel a kousek před Jihlavou si přiznal, že Hana má pravdu.

„Jenom jedno nechápu!“ řekl s jakýmsi skrytým vzdorem v hlase.

Hana otevřela oči a otočila k němu hlavu.

„Proč sis, s tím vším, cos mi tady teď vytmavila, ze všech chlapů kolem sebe vybrala zrovna mně, tak pitomýho policajta?“

„No, asi proto, že tohle všecko je mi jedno. Protože mne na tobě zaujaly jiné věci. Jsi docela pohlednej chlap, nepiješ, jseš galantní, vzdělanej, sečtělej, zásadovej, šetrnej, spolehlivej, máš slušné vychování, nehoníš holky…, no a taky proto, že mi je s tebou dobře. A taky – uchichtla se -  klofnout milionáře, to není pro chudou holku k zahození.“

Máša se usmál.

„A to všecko jsi na mně poznala při jedné večeři tam v hospodě u Šímů!“

„Ne. To všecko jsem se dozvěděla. Něco od pana profesora, něco od táty. Já si to teď jenom pomalu ověřuju.“

Zase zavřela oči a opřela hlavu o sedadlo.

Máša se maličko posunul v sedadle, svraštil obočí, znovu začal klepat palcem do volantu a kdyby Hanka otevřela oči, viděla by, že jedou neobvykle pomalu a Máša hluboce přemýšlí.

Pak najednou potichu řekl: „Spíš?“

„Ne“, řekla a otevřela oči.

„To´s myslela vážně, že o mně něco víš od tvého táty?“

„Jo. Ale asi jsem to neměla říkat. Tátovi se to možná nebude líbit.“

„Já už dlouho uvažuju čím to je, že tvůj milovaný šéf pan doktor Barták o mně záhadně ví daleko víc, než jsem mu já, za ty roky co se známe, vůbec o sobě prozradil. A teď se od tebe dozvídám, že o mně ví všelicos i tvůj papá. To, že se zná s Bartákem, to chápu. Morava není tak veliká a soudní doktor a patolog k sobě taky v řemesle nemají daleko. A o Bartákovi vím, jak strašně rád sbírá drby. Ale obvykle si je nechává pro sebe. Takže si mě u něj tvůj tatínek předem proklepl?… Anebo je to jinak?“

Hana se zamyšleně chvíli kousala do horního rtu.

„Jinak. Já vlastně nevím, jestli bych ti to měla říct, když ti to neřekl Barták…“

„Ale no tak! Já si to nechám pro sebe, když je to takové tajemství! A po pravdě, já jsem se jej na to nikdy nezeptal.“

„On a můj tatínek byli Svobodní zednáři. A ti drží pospolu víc, než Židi. Ale to si opravdu nechej pro sebe. Oni o tom neradi mluví před cizími. A navíc, pan profesor je můj kmotr. “

„Mlčím jako hrob!“

A mlčel, dokud neprojeli Humpolcem. Teprve za městem, když vyjeli kolem nemocnice na kopec směrem k dálnici, řekl:

„Tak tvůj tatínek a Barták jsou zednáři. A když se ti dva znají – a když Barták znal pana profesora Švagra z Prahy a ten byl přítelem pana doktora Kunze, tak pan doktor Kunz musí znát Bartáka a když zná Bartáka, tak taky můžu předpokládat, že zná tvého tatínka, takže tvůj tatínek znal doktora Švagra. A kruh se uzavřel. Všichni čtyři jsou Svobodní zednáři. Je to takhle správně?“

„Slíbils, že o tom nebudeš mluvit!“

„Nebudu! Ale mám na pár dní o čem přemýšlet!“

Po chvíli na Hanu mrkl a šťouchl do ní loktem. „Víš co? Pojeďme k Šímům na milionářskou večeři.“

 „Na svíčkovou!“

Za chvíli do něj šťouchla pro změnu ona.

„Právě mě napadlo, s jakým klidem si ten druhý nejvyšší strážce německých zákonů nechá proplatit tu tvoji účtenku. A není to žádný chudák!“

Pak si zase opřela hlavu, zavřela oči a dodala: „Ty bys to neudělal. Protože ty jseš frajer!“