Čtení na dlouhou chvíli 36. kapitola

Zdvořile zaklepal na dveře a počkal, až se zevnitř ozvalo „dáále!“ Pak v uctivém předklonu vstoupil. „Paní vedoucí, váš oddaný poskok se uctivě hlásí do služby!“ Archiv zabíral celý sklep budovy. Desítkami regálů v místnostech se zamřížovanými ležatými okny až u stropu suterénních místnosti, vládla už od nepaměti paní Žáčková. V malé místnosti, jakémsi předpokoji, ještě zmenšené dalšími regály na všech třech stěnách, plnými spisů a šanonů, s bídou zbývalo místo na dva psací stoly a i na nich ležely štosy složek a dokumentů.

Paní Žáčková se otočila na židli, sundala si velké brýle s nemoderními kostěnými obroučkami a nechala je na řetízku viset na prsou. Pak ta čisťounká, drobná paní vstala a natáhla k Mášovi obě ruce.

„Tak vás tady vítám! Pojďte sem!“ Přicupitala k němu, stáhla mu hlavu dolů a s mlasknutím jej políbila na obě tváře. Černé oči jí vesele zářily.

„Ještě jsem Vám ani nepoděkovala! Přidali mi, díky vám, tři tisíce!“

„To je banda! Mně sebrali devět!“, usmíval se Máša.

Podívala se na něj ze svých sto šedesáti centimetrů.

„Radši se ani nebudu ptát, co jste zase proved´. Tohle by mohla být vaše židle,“ ukázala ke stolu v rohu. „Tedy, kdybyste na ní snad dokonce někdy chtěl sedět.“

„Kdykoliv s vámi rád posedím, ale obávám se, že bych vám tu moc platný nebyl.“

„To si taky myslím! Vypadá to, že je tady strašný nepořádek, ale to je jen laický dojem. Já se tady perfektně vyznám, všecko najdu na první sáhnutí. A aby mně v tom někdo nadělal nepořádek, to je to poslední, co potřebuju. Takže tady na nic ani nesahejte!“

Posadila se zpět na židli a urovnala si modrý pracovní plášť. Máša se posadil naproti.

„Nebudu! Já se vlastně jdu jenom zeptat, jestli tu už máte rozpis služeb ve spisovně za minulých čtrnáct dní.“

Otočila se k psacímu stolu a prolistovala pár papírů. Pak dva vytáhla a než je Mášovi podala, naklonila se k němu a ztišila hlas:

„Abyste věděl, byl tady Žabák. Prý na vás mám dohlížet a kdybyste se choval jakkoliv podezřele, mám mu to hlásit. Na tomhle ale nic podezřelýho není, že ne?“

Mášu zaujal hlavně list s rozpisem na minulý týden. Pak oba listy podal zpět paní Žáčkové.

„Říká se, že panu náměstkovi je podezřelé všecko. On je holt taková nedůvěřivá povaha.“

„Naštěstí sem tak moc často nechodí. Když se na mně koukne těma jeho žabíma očima, tak mi vždycky přejede mráz po zádech.“

„Třeba si ten kukuč nacvičuje doma před zrcadlem.“

Plácla mu rukou přes koleno. „Vy jste pořád samá srandička. Ale teď vás skřípnul!“

„No jo, moc jsem zlobil. Asi jsem to přehnal.“

Šťouchla Mášu pěstičkou do prsou. „Tak už si konečně dávejte pozor! A už zase běžte a nezdržujte! Mám práce nad hlavu.“

„Já vlastně taky“, řekl Máša.

Vyjel výtahem nahoru, usadil se ve svém mohutném křesle, ťukal si kloubem ukazováčku do zubů a přemýšlel co to znamená, že Čurda měl čtyřiadvacetihodinovou službu zrovna ten den, kdy ten blonďák Zachata musel jet v červeném žigulíku do Hodonína. Takovou dálku z Ovesných Kladrub a nazpět! Musel jet, protože s tím hajzlíkem Čurdou by si nikdo nevyměnil službu ani za pytel peněz!

„Smím se zeptat, jak jste daleko s tím zlatnictvím?“, nakoukl Máša k Ptákům do místnosti.

„Ale! Náš potrestaný!“, volal Sojka ze své kanceláře.

„No, neměl by ses ptát, když teď hniješ v archivu. Měl bys čekat, až vám to tam pošleme“, šklebil se Špaček a otočil se od psacího stroje. „Víš, že po tobě jdou!“

„No, já jen ze staré známosti…“

„Pojď dál a zavři! Pořád nic. Čokl sedí doma, chodí jen do krámu nakoupit a jednou byl v městské knihovně; přinesl si plnou tašku knížek.“

„Poslyš, já mám pořád takovej pocit, že jsme někde něco přehlídli. Něco důležitýho. Mohl bych se znovu kouknout na kazetu, co na ní máte toho černokněžníka?“

Špaček vstal a našel ji v trezoru. Pak ji zasunul do prohlížeče a zapnul jej.

„Nepovídej! Chceš se kouknout na tu holku, přiznej se!“

Pak ukázal na tlačítka.

„Tady tím se to spouští a zastavuje, tady je rychle a pomalu dopředu a tady nazpátek.“

Máša si pouštěl záznam pořád dokola. Popáté. A nic. Černokněžník se prostě jen objevoval a zase mizel. S nikým se nezastavil, nikoho si nevšímal, nikdo si nevšímal jeho.

Už otráveně si Máša pustil pásku po šesté. Pak se najednou naklonil blíž k obrazovce a pásku zastavil. Vrátil záznam o kus zpět a pak jej pomaličku posouval dopředu.

„Špačku, jak se to tady zvětšuje?“

„Tím čudlíkem s lupou.“

Máša jej zmačkl. Pak vítězoslavně bouchl dlaní do stolu:

„Pojď se podívat!“

Špaček vstal a naklonil se Mášovi přes rameno. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co vidí. Pak vydechl: „Kristepane! Chlapi, pojďte se kouknout!“

Máša vstal. „A máte ho!“, řekl.

S rukama za zády vyplul z kanceláře a tiše za sebou zavřel dveře.

Zatím se kolem obrazovky shlukli všichni.

První se vzpamatoval Sojka.

„Zavolejte někdo dolů, ať nám ho přivezou!“

Nemohli se na obrazovku vynadívat.

V místnosti se shromáždili všichni. Čokl nejistě sledoval, jak se na něj mile usmívají.

Tentokrát na sobě neměl nažehlený oblek s kapesníčkem. Sebrali ho tak jak byl.  Z lavičky na dvorku, kde si na sluníčku četl Dějiny Domu Habsburského.

 „Von už se rovnou oblíkl do tepláků,“ zaradoval se Skřivánek.

Bez společenského oděvu Čokl jaksi ztratil glanc. „Co má bejt? Zase mi něco chcete přišít jako minule?“

„Poslyš, ty šašku, my dneska nemáme moc času. Tak se pojď na něco podívat a než přijde tvůj právník, tak to zatím můžeme sepsat,“ řekl Sojka a přešel k obrazovce prohlížeče, před kterou seděl Špaček. „No pojď, neboj se!“  zakýval na Čokla prstem.

Ten se nejistě, s pouty pořád na rukou, pomalu přišoural.

Špaček zmáčkl knoflík a černokněžník na obrazovce se dal na pochod. A pak jej Špaček zastavil a otočil hlavu, aby se mohl Čoklovi usmát přímo do tváře.

„No a…? Chlap v klobouku!“

Špaček obraz zvětšil a pak si chvíli hrál s knoflíky, aby zvětšený výřez byl ostrý a  zřetelný. Čokl nevěřícně hleděl na kousek černé nohavice, ze které vykukovala kovbojská bota a polovina stříbrného orla s rozepjatými křídly.

„Nechlubil ses nám tu minule,“ zeptal se medovým hlasem Sojka, „že tyhle tvoje botky jsou jediné v republice?“

Čokl chvíli hleděl na obrazovku, pak se k Sojkovi otočil čelem, resignovaně pokrčil rameny a řekl: „Tak jo, tak to holt sepište! Přiznání je polehčující vokolnost, že jo?!“